PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Ponořme se s dětmi do přírody

2.7.2018

Ponořme se s dětmi do přírody Dnešní děti většinou tráví v přírodě minimum času, některé se jí dokonce bojí a štítí. Chápání přírody jako nejstarší a nejintenzivnější vychovatelky lidstva z našeho života dávno zmizelo. Čas prázdnin je velkou příležitostí vzít děti do školy k výjimečné učitelce – přírodě.

Vůně sena a čerstvě pokosené trávy ve mně dodnes vyvolávají příjemné vzpomínky z dětství. Prázdniny u dědy a u babičky mám spojené s prací na poli, tedy na záhumenku, protože většina dědečkových polí skončila v JZD. Pro nás děti to ale byla spíš zábava. Trochu jsme pomáhaly stavět panáky a hlavně se vozily na voze taženém koňmi. Dědeček byl rolník tělem i duší. Jeho nejmilejší písničku Rodné brázdy, v šíř i v dál... zpíval rád i tatínek, který své „rolnické“ geny uplatňoval už jen na zahrádce. A naše panelákové děti si živého králíčka mohly pohladit jen na návštěvě u tety.

Klíč k inteligenci

Náš život se na rozdíl od života rolníků, kteří dennodenně žili v sepětí s přírodou, neuvěřitelně zrychlil a změnil. Zejména městské děti nemají tak blízko k přírodě, jako dřív. Vlastně nám ani nedochází, o co všechno přicházejí. O poznání přírody je sice nešidíme: dívají se na nádherné filmy o přírodě, mají spoustu překrásných knih s obrazy krajin a zvířat a těch her s přírodní tématikou, které se dají hrát v bezpečí tříd, tělocvičen, či kluboven. Není divu, že jsou pak představy mladých lidí o životě značně nereálné. Mají špatný odhad vzdálenosti a neorientují se v terénu, nedokážou odhadnout počasí a chybně se proto obléknou, nedovedou si věci v přírodě dát do souvislostí, například že borová šiška bude pod borovicí, o fyzické neobratnosti nemluvě. Co na tom, však oni časem, s pomocí dalších sdělovaných informací, pochopí, jak svět funguje. Jenže pak budou umět to, co jsme je naučili: poučovat druhé, co a jak by se mělo dělat.

Vyprávět o tom, jak voní les, ale můžeme jen tomu, kdo jeho vůni také někdy zakusil. A tak můžeme říci, že probuzení smyslového života je klíčem k inteligenci. Jenže ten mnoho rodičů zapomíná svým dětem předat. Jedním z nejpříjemnějších a nejzábavnějších způsobů povzbuzování zvídavosti jsou dlouhé výzkumné výpravy. Při nich se ale nedá pospíchat. Musíme s dětmi jít pomalu a vysvětlovat, že ty nejzajímavější věci jsou často očím skryté a velmi malé. Ponoření do přírody otevírá „dveře do duše“ – vnímavost pro tvary, barvy, materiály, zvuky, vůně, chutě. Můžeme děti učit naslouchat, dívat se a dávat pozor na neverbální signály.

Rytmus přírody

Mám moc ráda oči maličkých, jsou čisté jako studánky a hledí na svět s upřímným úžasem. Ale s postupem času, možná díky přemíře vizuálních podnětů, dnešní děti jsou výbornými diváky, začínají být pasivní a snadno se znudí. V kontaktu s přírodou je ale možné znovu nalézt aktivní úžas. Příroda probouzí úžas, rozvíjet se však může jen ruku v ruce s tím, nakolik se člověk naučí „účasti“. Jen když si ráno přivstaneme, můžeme společně obdivovat východ slunce. Objevování a dobrodružství jde s úžasem ruku v ruce.

V přírodě je možné učit se také trpělivosti a pokoře. Abychom nalezli přírodu, musíme nejprve jít ven – nejsme středem světa. Avšak abychom ji objevili, musíme se ztišit, naučit se mlčet, čekat, někdy se i ukrýt, abychom nerušili a nelekali. Pro dítě přicházející z hlučného světa je to náročné. Není snadné přejít ze světa, kde je třeba tvrdých loktů pro získání lepšího postavení, kde se musí křičet, kde je zapotřebí rychlosti a bojovnosti. Příroda je velkou školou pokory. O tom mluví i báseň Rabindranátha Thákura:

     „Nikoli, není v tvé moci rozevřít poupě v květ.

     Můžeš jím třásti a tlouci, nemáš však moci proměnit je v květ.

     Tvůj dotek je poruší, roztrháš jeho plátky na kousky a naházíš je do prachu.

     Neobjeví se však ani barvy, ani vůně.

     Ten, kdo dovede rozevříti poupě, dělá to tak prostě.

      Pohlédne na ně a míza života pohne se v jeho cévách.

     Ó, není tvou věcí rozevříti poupě v květ.“

Ano, pro člověka přicházejícího z města je další obtížnou lekcí přizpůsobit se rytmu přírody. V přírodě to není jako ve filmu, život není urychlen, naopak potřebuje svůj čas, aby rozkvetl, zkrásněl, pokračoval podle ročních období, let a století. Je tkán očekáváním a trpělivostí.

Možná vám přemýšlení o výchově s přírodou připadá trochu nadnesené, ale opravdovým rizikem naší civilizace je to, že ztratí smyslové potěšení z pozorování krajiny, zálibu v barvě země a ve vůni čistého vzduchu, ve zpěvu vody a námaze z chůze. To všechno máme o prázdninách příležitost pěstovat. Stačí jít spolu s dětmi na houby a nepospíchat. Obdivovat krásu muchomůrek a nechat je dál růst, aby se jimi mohli potěšit i jiní. Nebo si udělat čas a obdivovat s dětmi západ slunce. Věřím, že i dnešní „sídlištní“ děti, jsou-li vedeny, mohou se z kontaktu s přírodou naučit lásce k životu.

Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2011/32.

Štítky: děti, pokora, smysl života, výchova  
Sekce: Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články