PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Hádáme se před dětmi

9.5.2016

Hádáme se před dětmi Hádka je jednou z možností, jak řešit situaci, ve které se neshodneme. Když se dítě nenaučí ovládat a zvládat tento způsob komunikace od nás rodičů, je pravděpodobné, že ho to bude učit někdo jiný a je otázkou jak.

„S Janou nikdy nebyly problémy. Otec dětí od nás odešel před šesti lety a všechno jsme zvládli v pohodě. Pak se k nám nastěhoval František, děti ho skvěle přijaly. V poslední době, trvá to asi rok, je najednou Jana nevyzpytatelná, z ničehož nic začne řádit, je drzá, vzteká se, je na nás sprostá.“ S tím přišli do rodinné poradny a hledali pomoc. Jednoduché řešení: „To víte, Jana jde do puberty, ale buďte v klidu, ono to zase přejde,“ platí málokdy. Odpověď na otázku Proč to dělá, společně hledali dlouho. Až mladší bratr vnesl do celé situace poznání: „Vždyť ona nechce, abyste se hádali...“ To bylo pro oba rodiče nepřijatelné – „…my jsme se ještě nikdy nepohádali, my si na tom dokonce zakládáme, že se shodneme, že jsme schopni se domluvit, že si umíme ustoupit...“

Co je to hádka

Pro hádku mezi dvěma či více lidmi najdeme velké množství ekvivalentů: rozpor, neshoda, spor, konflikt, nedorozumění, neporozumění, nepochopení, střet … Z toho je zřejmé, že se nejedná o situaci mezi lidmi ojedinělou. Jde o způsob komunikace, který je běžný a je více než častou součástí života. Hádka je jednou z možností, jak lidé řeší situaci, ve které se jednoduše neshodnou. Nebudeme se nyní zabývat formami, jak takovou situaci řešit, ale zůstaneme u hádky jako takové. Každý si asi představíme jiný typ situace, jiné reakce zúčastněných. Dohodněme se na tom, že jde o debatu možná hlasitější než jindy, s jasnými prvky vzájemného nesouhlasu, nesouladu, vzájemného přesvědčování se, někdy s prvky manipulace, někdy vyhrožování, někdy vydírání… Zkrátka, co je komu bližšího pro dosažení svého. Každý z nás máme vůči hádce svůj specifický, osobní postoj. Některé z nás hádka baví, vyhledává ji, má pocit, že je něčím, co život zpestřuje, dynamizuje, dělá jej zajímavějším, jiné hádka leká, zúzkostňuje, někoho přímo děsí. Pro poznání kořenů našeho postoje k hádce bychom se potřebovali vyptávat svých starších blízkých jak a v čem, pokud jde o neshody a nesoulady a následně hádky, oni jako děti vyrůstali, co sami zažívali a co si myslí, že potom předávali dál. Jednodušší bude zatím zůstat u toho, jak jsme my sami v dětství prožívali a zažívali nedorozumění ústící v hádku mezi našimi nejbližšími.

Vzpomeňte si:

  • Hádali se naši ?
  • Jak to vypadalo?
  • Co vlastně dělali?
  • Jak moc jsem i já byl/a do případné hádky přibrán/a?
  • Líbilo se mi to nebo jsem zažíval/a nepříjemné pocity?
  • Měl/a jsem z toho nějaké zisky, výhody nebo naopak?

Jak jsem na tom dnes:

  • Mám pocit, že se hádám?
  • S kým nejčastěji?
  • Jaké mám pocity před hádkou a po hádce?
  • Co při hádce vlastně dělám?
  • Jak často mám pocit, že to k něčemu bylo?
  • Prožívám také uspokojení ?
  • Nebo mám pocit nesmyslnosti a bezradnosti ?

Nepodceňujme vnímání dětí

Děti jasně vnímají dusnou a tíživou atmosféru. Ve chvíli, kdy se schyluje k hádce mají příležitost slyšet věty: „běž si hrát k sobě“… „teď toho nech, jsou tu děti“… „teď se s tebou nechci hádat, necháme to na večer“. Máme pocit, že jsme udělali všechno pro ochranu dětí před hádkou, ale často se stal právě opak. Jana z našeho příběhu prožívala velmi intenzivně hádky svých biologických rodičů. Maminka přitom byla přesvědčena, že pokud něco s bývalým manželem zvládli, tak to bylo odstínění dětí od partnerských konfliktů. Strach a úzkost z případného dalšího odchodu někoho, na kom mi záleží, vytvořil velmi účinnou strategii zabraňující rodičům v neshodách. Janě chybělo poznání a jistota, že ne každá hádka končí rozchodem.

Nebojme se přiznat před našimi dětmi, že se neshodneme. Nemusíme se stydět za to, že máme rozdílné pohledy, způsoby řešení, různá očekávání a chvíli nám trvá než s tím něco uděláme. Snažme se děti naučit, že hádka by měla být o něčem a ne o někom. Mělo by nám být jasné, o co se budeme hádat, o co nám jde, čeho chceme dosáhnout. Často se hádáme a na konci zjišťujeme, že to, o co druhému vlastně šlo, není v rozporu s tím, co chceme my. Zkusme brát hádku jako příležitost a šanci ukázat dětem, že ke komunikaci mezi lidmi konflikt prostě patří. Nemusí končit rozchodem, naopak vyjasnění, omluva a usmíření náš vztah upevní a zkvalitní. Když děti uvidí, že nám nedělají problém slova „promiň, to jsem přehnal…“ „nezlob se…“ „odpusť…“, je šance, že to zkusí někdy napodobovat třeba i ve vztahu k nám.

Ve spolupráci s rodinným terapeutem PaeDr. Michaelem Chytrým připravila Jana Šilhavá, napsáno pro týdeník Naše rodina 2005/19.

 

 

 

Štítky: iluze, komunikace, krize v manželství, strach, výchova  
Sekce: Krize v manželství | Úcta | Láska | Rodina s dětmi   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články