PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Malá futurologická vize

16.3.2011

Malá futurologická vize Padesátka na krku, pro jednoho se svět konečně pořádně otevírá, jiný už stříhá metr, jako by jeho jediným přáním bylo mít už vše bez velkých problémů za sebou. Skoro každý má však alespoň občas potřebu nahlédnout pár desítek let dopředu. Jaká budou, co bude s námi – v šedesáti, sedmdesáti?

Stáváme se ušlechtilými sponzory kartářek, jsou i tací, kdo se s děsem v očích probírají futurologickými vizemi vědců či – nedej Bože – politiků.

Co tedy s námi padesátníky vlastně bude v sedmdesáti? Co můžeme ovlivnit, kde nezbývá než se smířit? Máme se těšit z pokroku medicíny, nebo děsit kolapsu důchodových systémů? Kdo by nakonec i v těch sedmdesáti nechtěl být zdravý a bohatý? Pokud své úvahy omezíme pouze na nejbližší okolí, pak snad bude vše trochu přehlednější. Naše vztahy projdou určitě řadou změn; každá z nich v sobě skrývá hrozbu i naději. Pokusme se zorientovat alespoň v těch hlavních.

Čas

V sedmdesáti bude náš čas zcela jistě méně strukturovaný než dnes. Taky ho bude zdánlivě víc. Je jen na nás, zda ho využijeme k tomu, nač jsme si jej až dosud nedokázali dopřát. Těžko sice předpokládat, že nás čeká osud amerických důchodců, novodobých nomádů, křižujících s cestovními kancelářemi světem sem a tam. Třeba budeme mít jen více prostoru pro své bližní – partnery, děti, vnoučata, přátele. A taky pro koníčky. Nebo pro pláč nad promarněnými příležitostmi. Asi už v nás nevzplanou nové vášně (naštěstí), stačilo by, kdyby v poklidu plápolaly ty někdejší.

Sdílení

Alespoň někdo věkem dokonce i zmoudří. Mnohé konfliktní vztahy se tak zklidní. Člověk potřebuje osud s někým sdílet. Už nemáme tolik času, abychom jej promrhali v hrdinských partnerských výbojích. Když už jsme spolu dokázali překonat nejednu překážku, tak bychom si snad mohli těch zbývajících pár let navzájem raději zpříjemnit než otrávit.

Lupa

Ať chceme, či nechceme, některé vlastnosti, jako by s věkem rostly. Často bohužel právě ty méně atraktivní. Máte pocit, že vaše drahá polovička byla vždycky sice tak trochu hádavá, ale teď už je to skoro k nevydržení? Můžete mít pravdu. Stejně jako ona, když tvrdí, že jste sice byli vždycky tak trochu puntičkáři, ale nikdy si nemyslela, že bude dožívat s takovým protivným pedantem.

Vrstevníci

Kontakty s vrstevníky mohou být živou vodou i balzámem na bolavou duši. Zvláště když nás spojuje podobný osud, podobné životní zkušenosti. Kdo jiný by mohl tak porozumět našim starostem, strádáním a radostem. Asi bych mohl pokračovat. Namísto výčtu jednotlivostí je možná lepší pokusit se zrekonstruovat dva možné životní scénáře. Zkuste si vybrat ten svůj.

Scénář prvý

Oba už ledacos pamatujeme. Nosit sedm křížků na hřbetě není žádná legrace. Jen co se ráno probudíme, tu nás loupne, tam zabolí. A ještě ke všemu je před námi další den. Jeden jako druhý. Děti mají svůj život, vnoučata už taky dávají přednost svým kamarádům. Dopoledne se asi zase pohádáme. To by bylo, abychom si nenašli důvod. Za bezmála padesát let soužití se jich nahromadilo! Už neumíme žít ani spolu, ani bez sebe. Stereotyp je ubíjející sám o sobě. Co s ním? O přátele jsme přišli, na koníčky nebyl čas, přece si teď nebudeme hledat nové. Skoro nic už vlastně nemá cenu. Pozítří dostaneme důchod, to je vlastně taky jedno. Stejně se jen pohádáme o to, jak jej co nejhloupěji utratit. V televizi dávají samé krváky nebo sci-fi, na zprávy se už skoro třicet let taky nedá koukat. Před dvaceti roky jim alespoň ten Kájínek dokázal občas zdrhnout. My už to ale máme na doživotí. Stejně nemá cenu se do něčeho pouštět, jak dlouho tu ještě budeme? Rok, dva, deset?

Scénář druhý

Mladší už nebudeme, už nás ale taky nic nehoní. Děti jsou samostatné, vnoučata taky. Jen času se nám nějak nedostává. Dvakrát týdně kanasta s Novákovými (teď budeme asi pauzírovat - jedeme prvně v životě do Itálie). Za společné roky jsme si už jeden na druhého navykli. Umíme se navzájem docela slušně popíchnout, taky ale umíme jeden druhému udělat radost – když chceme! Proč bychom vlastně ale nechtěli? Kdo ví, jak dlouho tu ještě budeme, těch pár let už nemá cenu si navzájem znepříjemňovat. Vloni jsme koupili zahrádku. Docela malou, na větší bychom neměli ani síly ani peníze. Stejně se tam ale dokážeme vyřádit. Kedlubny, mrkev, kytičky, dvě jabloně, pár slív, člověk by ani nevěřil, kolik to dá práce. Navíc se ještě roztrhl pytel s nejrůznějšími oslavami. Naše parta přátel se schází už skoro půl století. Teď se slaví jedny kulatiny za druhými. Kdyby nás viděla vnoučata, tak nás asi nepoznají. Někdy to dokážeme pořád ještě docela slušně roztočit. Asi nebudete věřit, ale my už si skoro vážíme každého večera, kdy můžeme být sami doma. Křížovky, pletení, televizní soutěže, možná bychom to těm mladým ještě dokázali pěkně natřít. Jo, taky chodíme plavat – je to balzám na naše artritické klouby. Kdysi někdo moudrý řekl, že od určitého věku by měl člověk žít tak, jako by každý den mohl být jeho poslední. Kdyby skutečně byl, tak ať si ho alespoň pořádně užijeme...

Přál bych vám totéž! Nejen až v těch sedmdesáti!


Petr Šmolka, Muž a žena – návod k použití. Praha, 2009. Zveřejněno s laskavým svolením nakladatelství Portál.


 

Autor: Šmolka, Petr  |  Štítky: láska v manželství, povzbuzení, stárnutí  
Sekce: Povzbuzení   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články