Odzátkujte láhev smutku!
14.8.2025
Kdo se opovažuje dnes psát o smutku a stísněnosti? Kdo má odvahu začít s tématem, o kterém se ve slušné společnosti nemluví! Kdo nám chce vnášet škarohlídství a zamračenost do našeho rozevlátého pojetí života?
Ať chceme nebo nechceme, díky mnoha výzkumům v oblasti psychosomatiky, která studuje vztahy mezi tím, co se děje v našem těle, víme, že negativní emoce – záporné city – mají velice nedobrý vliv na naše zdraví. Člověk, který se nemůže s něčím smířit, kterého stále něco trápí, neustále na své trápení zachmuřeně a bezradně myslí, kterému to „leží v žaludku“ – skutečně nakonec dostane žaludeční vředy. Jde k lékaři, pak na chirurgii. Pobude si v nemocnici, kde mu vředy vyoperují, vrátí se domů. Má na chvíli pokoj a časem ho žaludek zase začne trápit. Proč? Inu „leží mu v žaludku“ například jeho spor se sousedem nebo konflikt s manželkou. Kdyby to tam jen leželo! Ono to v žaludku dělá neplechu. Žaludeční vředy jsou viditelným znamením duševního trápení.
Smutek a stísněnost – cizím slovem „deprese“ – mezi takové negativní emoce patří. Měli bychom jim věnovat pozornost, abychom dokázali předejít nepříznivému vyústění. I zde platí, že gram prevence je lepší než kilogram terapie. Smutek zná i malé dítě. Kdo by neznal srdcervoucí dětský pláč.
Co je malá a co je velká bolest? Proč je někdy „psychická“ bolest větší než bolest „fyzická“? Kolik je různých vlivů, které zvětší či zmenší prožitek bolesti. Co jednoho bolí, až se to ani unést nedá, toho si druhý téměř ani nevšimne. Co jeden snáší s vypětím všech sil, to druhý zvládne levou rukou. A tak se setkáváme s bolestmi nejen tam, kde je to pochopitelné, kde ztráta je velká, jako tomu je třeba tam, kde někdo odchází – ať je to jen na chvilku nebo navždy.
Vnitřní napětí musí ven, nemělo by se uměle zastavovat
Tam, kde je bolest, tam je doma pláč a smutek. Jsou zcela přirozenou formou vyjádření momentálního vnitřního napětí a negativního pocitu. Toto vnitřní napětí musí ven – jako hnis při zánětu. Proto by se nemělo vždycky uměle zastavovat! Co, se stane, když se vnitřní napětí při bolesti neuvolní, když se neventiluje, když se prostě člověk dosyta nevypláče? Co pak? Obrazně řečeno, pak veškeré napětí zůstane uvnitř a dělá neplechu. Třeba ne hned, to by nás však nemělo mýlit, že už je všechno v pořádku.
Ukazuje se, že člověk, který takto „zazátkoval“ láhev svého smutku, nosí její obsah stále ve svém nitru. Naznačuje to celá řada jeho projevů. Jedním z nich jsou například neustálé nářky. Jednou si stěžuje na to a za chvíli na ono. Když se s ním setkáte, předem víte, že si bude zase naříkat. Nářek a stížnosti nejsou jedinou formou, jak se deprese projevuje. Poznáme ji z výrazu tváře, podle pohledu očí, podle postoje i chůze. Když sedí, choulí se do klubíčka. Hlavu má svěšenou a před očima zřejmě vše zabarvené šedě a černě. Setkáte se s ním a padne na vás mrak tíže. Že by deprese byla nakažlivá? Často se snažíme s ní bojovat. Děláme vše, jen abychom nebyli smutní. Snaha vyhnout se smutku, přeladit se, když je v pozadí deprese, však není příliš účinná. Nevede k žádnému cíli, spíš naopak. Tlumí i všechny ostatní emoce – včetně těch kladných, které by člověka mohly vyvést z trápení. Co tedy dělat?
Otevřít starou ránu
Kdyby šlo o zánět furunklu, řekl by lékař: „Rozříznout a hnis vymačkat.“ Když jde o utajený smutek, o nevyplakané slzy, je příkaz terapie obdobný: „Otevřít starou ránu, vyplakat se – třeba v náručí někoho, kdo mě má rád – a tak ventilovat to, co tísní, deprimuje a trápí.
Dr. Jaro Křivohlavý
Autor: Křivohlavý, Jaro | Štítky: emoce, komunikace, smutek
Sekce: Krize v manželství | Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
