PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Manželství není terapie

4.5.2017

Manželství není terapie Zkušenost milostného vztahu a vzájemné objevování nás vede k následujícímu konstatování: vztah dává znovu vyvstávat starým zraněním. Protože do vztahu přicházíme se svou přítomností, ale také se „zavazadly minulosti“. Každý z nás přináší do vztahu chtě nechtě celý svůj příběh, své více či méně šťastné zkušenosti, své bolesti, své úspěchy a neúspěchy, události nebo vztahy, které někdy hluboce poznamenaly naše tělo, emocionalitu, paměť, představivost a také inteligenci a vůli.

Milostný vztah často tlačí „tam, kde to bolí“, protože je to otázka lásky.

Můžeme se tomu bránit útočením, útěkem, nošením nějaké masky, ale jestli své zranění neléčíme, hrozí nám, že nám bude jednoho dne příliš zle, nebo že to ten druhý nevydrží. Když tedy postupujeme ve vztahu dál a začínáme přemýšlet o svatbě, je třeba se vážně zastavit nad starými zraněními, tedy „otevřít každý svá zavazadla“. Abychom získali svobodu a schopnost milovat!

Manželství je školou limitů

Manželství je stav života, v němž nemůžeme nedbat zkušenosti s našimi omezeními – limity svými i toho druhého. „Škola života, kterou manželství je, zůstává na prvním místě školou limitů. Limitů charakteru, který má své chyby a závislosti s ohledem na přijatou výchovu, které se nám dostalo, na příběh, který jsme prožili, na zranění, která jsme utržili. Také limitů naší inteligence a dokonce našeho života víry.“

Tyto limity se vždy neodhalí okamžitě. Každý se během fáze přípravy na svatbu snaží, ovládá se, představuje se v nejlepším světle, a to celkem přirozeným způsobem, protože jej nese zamilovanost, která mu dává křídla. Je to normální. Zamilovanost zkrášluje na druhém všechny přednosti a zaslepuje vůči všem překážkám, které se z počátku dobře snáší. Vždy si jeden partner představuje, že se on či ona později napraví, že čas věci zmírní.

První roztržky nebo hádky jsou často zásadní

Když se téma uzavře příliš rychle, protože je obtížné konflikt řešit, kvůli idealizaci vztahu, kvůli strachu ze zranění partnera či strachu z opuštění, může se nechat stranou něco důležitého, co bude trvale narušovat rovnováhu vztahu a v budoucnu se opakovat. Scénáře manželských hádek zoufale postrádají představivost: jsou to často stejná témata, která se opakují! A jsou stále vázána na zranění každého a na způsob, jakým byla nebo nebyla tato zranění překonána.

Je třeba pracovat ještě dlouho před závazkem na svých vlastních zraněních, aby pak příliš nezatěžovala vztah. Je to osobní práce, která občas vyžaduje pomoc zvenku. Druhý není terapeut, nemusí všechno vědět. Nemusel by možná snést znalost určitých zranění osoby, kterou miluje. Každý má povinnost pracovat na svém uzdravení, aby se stal svobodnějším a šťastnějším. Nikdo nemůže beztrestně strkat hlavu do písku a popírat svá zranění, když mají tak důležitý dopad na druhého a na vzájemný vztah. Je to otázka zodpovědnosti a úcty k sobě a k druhému. Aniž by se odhalovalo vše, existují každopádně bolestivé události života, které má druhý právo vědět:

  • Už jsem byl jednou zasnoubený
  • Za poslední dva roky jsem potřetí nezaměstnaný
  • Byla jsem v deseti letech znásilněna
  • Mám tendenci potají pít
  • Ženy mi říkají, že bývám přezíravý a někdy násilný: já si to neuvědomuji…

Samozřejmě, že ANO, které se říká v den závazku při svatbě, není nikdy ano s plnou znalostí věci. V tom je riziko každého závazku a důvod k potřebné důvěře k sobě, druhému, budoucnosti a pro věřící k důvěře v Boha. Ale toto ANO musí být ANO, které osvětluje prožívání našeho vztahu pravdou a alespoň minimální znalostí o sobě.

Vlivem společného soužití, všedního života ve dvou, padají bariéry a rozplývají se obranné valy, kterými jsme mohli obklopit svá zranění, i masky se opotřebují... Vztah je pravdivější, ale náhle může být pokažený, změněný, mrtvý... Může pokračovat, může trvat, když nechá vyjít na světlo příliš mnoho nefunkčností navzdory vší zamilovanosti, kterou považuje za opravdovou?

Každý je zodpovědný za svůj osobní příběh

Každý je zodpovědný za svá vlastní zranění. V žádném případě nemůže jejich tíži svalovat na druhého, obviňovat ho ze svého neštěstí, ani od něj žádat nápravu. Manželství není terapie, jakkoli je „být milován“ uzdravující. Druhý musí zároveň říct, zda manželova / manželčina zranění zatěžují jeho nebo jejich vztah. Ten zůstává vždy společným budováním, za které jsou zodpovědni oba. Proč snášet pasivitu druhého nebo jeho dominantní stránku? Různým zraněním toho druhého se zpočátku často přizpůsobujeme, protože nám dovolují zaujmout postavení, které nám vyhovuje nebo které nám poskytuje vedlejší výhody. Rodinné příběhy se potkávají a často – na čemž se pracuje v terapii párů – si vzájemně odpovídají.

Další podněty k promýšlení svobody ve vztahu najdete v novince nakladatelství Paulínky.

Cédric Burgun, Bénedicte Lucereau: Co kdybychom se vzali? Jak poznat, že jsme připraveni. 

Autoři: Burgun, Cédric, Lucereau, Bénédicte  |  Štítky: manželství, svoboda, výběr partnera, hranice, zranění  
Sekce: Čas známosti | Krize v manželství   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články