PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

"Velké tajemství" (MD 23)

4.12.2008

Zásadní význam tu mají slova z listu Efesanům. „Muži, (každý z vás) ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus (jedná) s církví, protože jsme údy jeho těla. Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk. Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve" (5,25-32).

V tomto listě vyjadřuje autor pravdu o církvi jako Kristově snoubence. Kromě toho ukazuje, jak je tatáž pravda obsažena v biblické události stvoření člověka jako muže a ženy. Byli stvořeni podle Božího obrazu a podoby jako Jednota dvou" a oba byli povolání k snoubenecké lásce. Můžeme také říci, že podle popisu stvoření v knize Geneze (2,18-25) se toto základní povolání projevuje zároveň se stvořením ženy a je Stvořitelem vepsáno do instituce manželství. Podle Geneze 2,24 má manželství od počátku ráz jako společenství osob („communio personarum"). I když ne přímo, ukazuje tento popis „počátku" (srv. Gn 1,27 a Gn 2,24), že celý „ethos", individuální charakter vzájemných vztahů mezi mužem a ženou, má odpovídat osobní pravdě jejich bytí.

O tom všem jsme již dříve uvažovali. Text listu Efesanům potvrzuje tuto pravdu ještě jednou a současně srovnává snoubenecký charakter lásky mezi mužem a ženou s tajemstvím Krista a církve. Kristus je Snoubenec církve, církev je Kristova Snoubenka. Tato analogie není úplně nová. Přenáší do Nového zákona to, co už bylo obsaženo v Starém zákoně, zejména u proroků Ozeáše, Jeremiáše, Ezechiela a Izaiáše (srov. např. Oz 1.2; 2.16-18; Jer 2.2; Ez 16.8: Iz 50.1; 54. 5-8). Příslušná místa zaslouží zvláštní rozbor. Uveďme alespoň jeden text. Poslyšme, jak Bůh mluví k svému vyvolenému lidu prostřednictvím proroka: „Neboj se, neboť se nemusíš hanbit, nestyď se, neboť se nemusíš rdít, vždyť zapomeneš na hanbu svého mládí a nevzpomeneš již na potupu svého vdovství. Vždyť tvým manželem je tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno; tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. (...) Může být zavržena manželka z mládí? praví tvůj Bůh. Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji - praví Hospodin, tvůj vykupitel. (...)! kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj" (Iz 54,4-8.10).

Jestliže lidská bytost - muž a žena - byla stvořena podle Božího obrazu a podoby, může Bůh mluvit o sobě ústy proroka řečí, která je ve své podstatě lidská. V citovaném Izaiášově textu je výraz Boží lásky „lidský", avšak láska sama je božská. Protože je to láska Boží, má snoubenecký ráz ve vlastním smyslu slova božský, i když je vyjádřena analogií lásky muže k ženě. Tato žena-snoubenka je Izrael, nakolik je to lid vyvolený Bohem, a pramenem tohoto vyvolení je výlučně zdarma daná láska Boží. Právě touto láskou se vysvětlí Úmluva, často představovaná jako manželská smlouva, kterou Bůh stále znovu uzavírá se svým vyvoleným lidem. Tato smlouva je z Boží strany trvalý „závazek". Bůh zůstává věrný své snoubenecké lásce, i když se snoubenka vícekrát ukázala nevěrnou.

Tento obraz snoubenecké lásky spolu s postavou božského Snoubence - obraz velmi jasný v textech proroků - dochází potvrzení a vyvrcholení v listě Efesanům (5,23-32). Jan Křtitel pozdravuje Krista jako ženicha (srv. Jan 3,27-29). I Kristus sám používá o sobě toto přirovnání, vzaté z proroků (srv. Mk 2,19-20). Apoštol Pavel, nositel celého starozákonního dědictví, píše Korinťanům: „Mám vás totiž tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu" (2Kor 11,2). Avšak plnější výraz pravdy o lásce Krista-Vykupitele a její podobnosti s manželskou láskou se nalézá v listě Efesanům: „Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni" (5,25), a v tom se dostává plného potvrzení faktu, že církev je Kristova snoubenka: „Tvůj vykupitel je Svatý Izraele" (Iz 54, 5). V Pavlově textu jde analogie snoubeneckého vztahu současně dvěma směry, z nichž pozůstává celé „veliké tajemství", („veliká svátost"). Smlouva manželů „vysvětluje" podstatu snoubeneckého rázu spojení Krista s církví. A toto spojení zas jako „veliká svátost" rozhoduje o svátostnosti manželství jako svaté smlouvy dvou snoubenců, muže a ženy. Když čteme toto bohaté a složité místo, které je vcelku velkou analogií, musíme rozlišovat to, co v něm vyjadřuje lidskou skutečnost meziosobních vztahů, od toho, co vyjadřuje symbolickou řečí veliké božské tajemství.


JAN PAVEL II. Mulieris dignitatem (MD): Encyklika o důstojnosti a povolání ženy z 15.8.1988. Praha: Zvon, 1992, odst. 23. Plný text dokumentu.

Autor: Jan Pavel II.  |  Štítky: bible, Boží obraz, církev, dokumenty - církevní, Kristus, Mulieris dignitatem, žena - důstojnost  
Sekce: Mulieris dignitatem | Manželství a Bible   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články