PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Když rodiče prohrávají

2.3.2017

Když rodiče prohrávají Rodiče při výchově často stojí před problémem, zda být přísní, nebo shovívaví, neustupovat či ustupovat, vyžadovat kázeň, nebo dopřávat svobodu. Vztahy k dětem se obvykle stávají jakýmsi zápasem o moc, ve kterém se obě strany snaží zvítězit. Podle úspěšného vychovatele Jana Boska je však autoritářské myšlení typu „budeš poslouchat, nebo...“ dobré nahradit vzájemnou úctou a spoluprací.

Situace, do kterých se jako rodiče dostáváme dnes a denně, vypadají na první pohled nevinně, ale už v raném dětství se rozhoduje o tom, jestli se náš domov stane bojištěm.

Kdo tady poroučí?

Tříletá Anička se jako vždycky houpe na židli a shodí salát na stůl. „Ukliď to, Aničko,“ říká maminka. Holčička se zašklebí a rozhodně odpoví: „NE!“ Ani se nehne.

„Ale no tak, holčičko, honem, ukliď to!“ opakuje maminka, už trochu nazlobená. Anička se na ni podívá s hrdostí svých tří let a řekne: „Ne.“ Co může maminka dělat?

V tomto případě jasně prohrála bitvu o moc. Jestli dcerku přinutí, třeba pořádným pohlavkem, bude se cítit hluboce pokořená, protože sama dobře ví, že bít tříletou holčičku je k ničemu. Navíc se bude muset vypořádat s manželovým: „Ty ji biješ? No to je mi pěkná výchova!“

Jestliže to nechá být a před triumfálním a hrdým pohledem své dcery sama očistí ubrus, znamená to, že holčička zvítězila na celé čáře. A manžel si samozřejmě přisadí: „Ještě jí nejsou ani čtyři roky, a už tady poroučí ona?“

Aniččina maminka se pustila do nebezpečného zápasu, který je založen na principu „uvidíme, kdo tady poroučí“. Jeho výsledkem bude pouze stálé zraňování a pokořování. Rodiče, kteří s dětmi vstoupí do konfliktu, jsou nuceni používat jeden trest za druhým. Děti pak svoje vztahy k rodičům chápou taky jako boj, ve kterém chtějí zvítězit. Když rodiče vnucují svá rozhodnutí autoritativně, děti je snášejí špatně, bouří se, rebelují, trucují, uzavírají se a vyhýbají se jim. Výsledkem jsou jen stále zlobivější děti, které v podstatě smýšlejí takto: Máš-li právo zraňovat ty mě, pak i já mám právo zraňovat tebe!“

Musíme si uvědomit, že vnucovat dětem svou vůli je k ničemu. Když rodiče křičí, nadávají a fackují, zříkají se tím pozice zralých vůdců a snižují se na úroveň vzteklého, rozzuřeného dítěte. Pak jde jen o to, kdo dovede křičet silněji a déle. To je výsledek trestů. Děti jsou bohužel mnohem tvrdohlavější a odolnější než dospělí. Rodiče se postupně dostanou do stavu, kdy už nejsou schopni situaci dál snášet, svěsí hlavu a zoufale volají: „Nevím, co mám dělat!“

Spolupráce vede k harmonii

Právě v takových situacích, které jsou si zdánlivě tolik podobné, je možné se inspirovat osvědčenou zkušeností známého vychovatele. Jan Bosko (1815–1888) ve svém pojednání O trestech v salesiánských domech píše: „Víte v jak těžké době žijeme a jak snadno může i malá neopatrnost způsobit velké následky... Systém, který běžně používáme, se nazývá preventivní. S jeho pomocí s žáky jednáme tak, že se bez jakéhokoli vnějšího násilí podřídí naší vůli. Chci vám tím říci, že nikdy nesmíme používat donucovacích prostředků, ale pouze přesvědčování a lásky.“

Myšlenka Jana Boska je prostá, tresty a autoritářské myšlení typu „budeš poslouchat, nebo...“ je potřeba nahradit vzájemnou úctou a spoluprací. Děti potřebují vedení, ale ne kaprály a důstojníky. Dobrý vedoucí svoje svěřence inspiruje a stimuluje k tomu nejvhodnějšímu řešení situace. Podobně to mohou dělat i rodiče. Děti naše vedení přijmou, budou-li vědět, že je respektujeme jako rovnocenné lidské bytosti. Když je dítě bito, je hluboce uraženo ve své důstojnosti, a stejně tak ztrácí na důstojnosti matka. Jeden ze základních principů Preventivního systému zní: „Kdykoli se rodiče dostanou s dětmi do konfliktu, ať odpouštějí.“

Aniččina maminka by získala mnohem víc, kdyby se z konfliktu stáhla a raději simulovala spolupráci a rodící se odpovědnost holčičky. Mohla třeba říci: „No vidíš, co se stalo. Tak co s tím teď uděláme? Žádný boj o moc by nenastal. Holčička s největší pravděpodobností uzná, že musí ubrus utřít. Dům se tak nestane bojištěm, ale příjemným místem, kde bude vládnout spolupráce a harmonie.

Neporoučí nikdo

A na dokreslení malý příběh:  Zeptal jsem se jedné holčičky: „Kdo doma poroučí?“ Je zticha a pozoruje mě. „No tak řekni, kdo u vás poroučí – tatínek, nebo maminka?“ Holčička se na mě dívá a neodpovídá.

„Tak ty mi to nepovíš? Kdo je u vás pánem?“ Znovu se na mě dívá celá zmatená. „Nevíš, co to znamená poroučet?“ Ovšemže to ví. „Nevíš, co znamená slovo pán?“ Dívá se na mě a mlčí. Je snad němá, chudinka? Pak se rozběhne a uteče až na okraj louky. Tam se obrátí, vyplázne na mě jazyk a se smíchem zavolá: „Neporoučí nikdo, protože se máme rádi.“Gianni Rodari

Podle Bruna Ferrera: Šťastní rodiče připravila Jana Šilhavá

Autor: Ferrero, Bruno  |  Štítky: moc, odpuštění, děti, rodiče, výchova  
Sekce: Rodina s dětmi | Úcta   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články