Věrnost v lásce
20.3.2009
Společná odpovědnost manželů za jejich děti je jedním z nejpřesvědčivějších argumentů pro nerozlučitelnost manželství. Věrnost však můžeme vztáhnout přímo k základnímu smyslu lásky. Na rozdíl od zvířat člověk postrádá bezpečí instinktivního chování v jasně definovaném a konkrétním prostředí.
Pravá svoboda
Jak říkají antropologové, člověk je otevřený světu. Aby v této otevřenosti a v přemíře různých podnětů sám sebe neztratil, musí si svobodně a odpovědně zvolit vlastní rámec, tvář a formu. Tato otevřenost a nenaplnění je rubem svobody. Právě tato svoboda však dává lidským bytostem možnost formovat sama sebe. V tomto smyslu je opakem arbitrární volby, která jedná ve jménu svobody, ale věří, že je možné začínat vždy znovu a znovu od začátku a znovu rušit všechna rozhodnutí, v nichž se člověk realizuje. Taková arbitrární a světácká forma svobody je asi největší hrozbou pro pravou svobodu, neboť není-li nic definitivní a všechno lze znovu a znovu měnit, všechno má stejnou důležitost nebo naopak důležitost postrádá a nic není třeba brát vážně. Jen tehdy, existují-li opravdu nezvratná rozhodnutí, se stává život skutečně riskantním a dobrodružným. Opravdová svoboda se realizuje skrze věrnost.
Nejvyšší způsob realizace svobody
Nejlépe lze svobodu, která se uskutečňuje ve věrnosti, vyjádřit formou dialogu. Proto nazval Nietzsche člověka zvířetem, které umí slibovat. Slib má sám o sobě tendenci být definitivní. Podle Gabriela Marcela milovat druhého znamená říkat mu: Ty nezemřeš. Svazek věrnosti v manželství není jho, které by partnery zbavovalo svobody. Naopak, je to nejvyšší způsob realizace jejich svobody, existenciální vyjádření toho, že už nikdy nebudou moci jednat jinak. Manželský svazek uzavřený ve svobodě oba partnery nově osvobozuje, především od náladovosti a chvilkové vrtkavosti. V tomto smyslu je věrnost vítězstvím nad časem. Muž a žena mohou najít ve věrnosti svůj konečný stav. Stává se z nich "Jedno tělo" nebo "Jedno" (Gn 2,24; Mk 10,8; Ef 5,31); jinými slovy, stávají se bytostí s názvem „my". Manželské pouto věrnosti vytváří něco, co přesahuje jednotlivce a svazuje osudy dvou lidí na té nejhlubší úrovni a s definitivní platností.
Podíl na věrnosti Boží
Když se člověk takto úplně a definitivně odevzdá důvodu a cíli své existence, pak podle křesťanské víry do hry nevyhnutelně vstupuje Bůh. Jinými slovy, definitivní pouto věrnosti v manželství má základní náboženský rozměr. V tomto svazku se člověk zaslibuje něčemu, co nemá konce, co je bezpodmínečné a o čem nelze dále pochybovat. Dotýká se největšího tajemství své existence; toto tajemství se ho hluboce týká a přesto zůstává skryté. Lidé se zaslibují něčemu, co neovládají a nikdy plně ovládat nebudou. Žijí z naděje a důvěry a ani jeden z partnerů na to nemůže nikdy úplně spoléhat. Žijí takříkajíc na účet někoho jiného. Manželská věrnost je tedy jak symbolem, který odkazuje na realitu přesahující sebe samu, tak podílem na věrnosti Boží. Tak mohou dva lidé definitivně a bezpodmínečně přijímat jeden druhého, protože sami byli také definitivně a bezpodmínečně přijati. Věrnost v manželství je proto oblastí, v níž lze prožívat transcendentno.
Podle: KASPER, W. Teologie křesťanského manželství, Brno: CDK, 1997. Zveřejněno s laskavým svolením Centra pro studium demokracie a kultury.
Autor: Kasper, Walter | Štítky: věrnost, jednota, nerozlučitelnost, slib, svoboda, transcendence
Sekce: Věrnost
| Tisk
| Poslat článek známému
