Příběhy ze života tvoří obraz rodiny
17.7.2025
Každá rodina má svou minulost – kratší či delší, někdy mimořádně bohatou, jindy chudší. V pohledu do minulosti poskytuje bohatství vjemů, na které se dá vzpomínat, a v při pohledu dopředu může být mnohé zážitky z minulosti ovlivněno. Nejde jenom o to, jaké tyto vzpomínky jsou, ale zejména, jak usměrní život další generace.
Co všechno ve své paměti uchováváme, to obvykle zjišťujeme až ve chvíli, když naše děti dorostou do věku pohádek. Žadoní o pohádku a my se dáme přemluvit. A pak najednou místo pohádek začneme vyprávět, co se kdy stalo – co jsme prožili, udělali, případně i to, co jsme se od svých vlastních rodičů o rodině dozvěděli. A děti poslouchají. Můžeme si všimnout, že někdy nejen „ani nedutají“, ale dokonce jsou „duchem mimo“. Mají otevřenou pusinku, oči zahleděné do dálky a naslouchají. To vše by nám mělo napovědět, že jde o něco mimořádně důležitého pro jejich život. Proč?
Poučování nemá takovou váhu jako příběhy ze života
Vychovatelé zjišťují, že morální profil dítěte není příliš výrazně ovlivněný tím, co dětem sáhodlouze vysvětlujeme z tajů etiky a morálky – i když si na tom dáme záležet a snažíme se mluvit řečí dětem srozumitelnou. Podstatně jinak je tomu s příběhy. Ty si děti pamatují daleko lépe, než naše „ponaučení“. Proto se asi starověký Ezop soustředil na bajky, když chtěl říci věci podstatné pro soužití lidí. Totéž, co by sdělil jako faktické ponaučení, řekl příběhem, který se udál v říši živočišné, a lidé si to lépe zapamatovali. Vzpomínky a vyprávění z minulosti rodiny mají podobnou úlohu – i když si to často ani neuvědomujeme. Sdělují nejen to, co se kdy stalo, ale zároveň dětem naznačují „jak se žilo“, co se osvědčilo či neosvědčilo, co bylo správné a moudré a kde tomu bylo naopak.
Jde o tradici rodiny
Kdo by si z dětství nepamatoval vyprávění rodičů o zážitcích z jejich mládí? Nejde jen o drobné vzpomínky, ale o víc. O tradici rodiny. Jinak řečeno o sdělení, „jaká my jsme vlastně rodina“. Tím, že se dětem vyprávějí příběhy a události z „pokladnice“ rodiny, dostává se jim do povědomí obraz rodiny, který jim může být – i když ne ideálem, přece jen vzorem toho, jak by jednou měla vypadat i jejich rodina. Pokud dítě slyší „v naší rodině se nikdy nelhalo“, není to pro něj jenom moudré sdělení, ale i příklad správného jednání člena rodiny. Jindy dítě slyší, jak babička pečlivě dělila kousek čokolády, aby všechny děti dostaly stejně velký díl. Po letech si vnučka uvědomí, když už má vlastní děti a problémy s dělením nejen čokolády, že jí babička – i když třeba už nežije – pomáhá. Tak ráda by jí mladá žena řekla, jak problém vyřešila! Má dva kluky a vždy dá kousek čokolády rozlomit na dva díly jednomu z nich… Ten pak rozhodne, který kousek si vezme pro sebe. Spravedlivější rozdělení snad ani nemůže existovat. A to budou její kluci vyprávět svým dětem a snad i vnoučatům, jako rodinnou událost. Obraz „spravedlnosti“ v rodině se tím doplní a bude do určité míry návodem pro další generaci.
Učíme se příběhy z dějin našeho národa. Je dobré, že je známe a můžeme je dětem číst i vyprávět. Usměrňují myšlení i jednání našich dětí a budou jim pomáhat na křižovatkách života. Neměli bychom zanedbávat příběhy ze života naší rodiny, aby to, co cenného jsme prožili, nezapadlo, ale bylo to našim následovníkům pomocí.
Prof. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc. (1925–2014) známý český psycholog a spisovatel. Zabýval se psychologií zdraví, experimentální psychologií, logoterapií, pozitivní psychologií a problematikou manželského života. Napsal řadu populárně-vědeckých knih věnovaných tématům štěstí, stresu, stárnutí nebo odpuštění a jeho pozitivním vlivu na lidské zdraví.
Autor: Křivohlavý, Jaro | Štítky: prarodiče, rodina, výchova, zkušenosti
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
