Jakou úlohu hrají plyšové hračky
28.8.2025
Měli jsme doma malého plyšového medvídka, patřil k rodině. Dostal ho nejstarší syn, když mu bylo asi půl roku. Miloval ho. Chodil s ním spát, dával mu jíst, povídal si s ním. Podle toho taky medvídek vypadal. Po léta jsme ho vídali v dětském pokoji. Kraloval tam na čestném místě, a to nejen když už syn chodil do školy, ale i když chodil do gymnázia. Neschoval ho ani později – medvídek měl symbolickou hodnotu.
Po letech přišel na svět vnuk. Když mu bylo asi šest, sedm měsíců, objevila jeho maminka, že je doma medvídek a že by si s ním děťátko mohlo hrát. Malý se ho chopil a velice brzy se seznámili. Nic nepomohly dědečkovy řeči, že medvídek je už starý, není žádná paráda, a že by vnouček měl dostat lepšího, nového. Tatínkův medvídek byl pro maličkého tím nejkrásnějším na světě. Spali spolu. Bavili se. Milovali se. Vnuk mohl medvídkovi povědět, co měl na srdci, a méďa poslouchal. Nikdo jiný v rodině neuměl vnukovi tak naslouchat jako plyšový medvídek. Co ten se toho dozvěděl. Pravdou je, že po čase nevypadal moc k světu. Miminka mu musela našít nové oči, spravit kožíšek a přišít jedno ucho. Ošoupaný plyš se spravit nedal. Ale vnukovi to nevadilo. Medvídek opět kraluje v dětském pokoji.
Pomáhají odpoutat se od péče rodičů
Proč vůbec dáváme dětem hračky tohoto druhu? Aniž bychom si to uvědomovali, pomáháme jim bezděky odpoutat se od rodičovské péče – a závislosti. Pomalu a nenásilně.
Když se děťátko narodí, je stoprocentně maminčino. Tak to je a je to správné. Pro děťátko je maminka celým světem. U ní je mu dobře. Když na chvíli odejde ج třeba jen vedle do pokoje, tomu maličkému, či té maličké se zdá, že se svět zbořil. „Maminka není“ – tak bychom mohli do češtiny přeložit srdcervoucí pláč. Z počátku dítě nechce ani k tatínkovi, ani k babičce. K mamince se přitulí a ti dva spolu tvoří nedílnou jednotu.
Tak to trvá šest až sedm měsíců. Pak začne dítě lézt „po všech čtyřech“ a začíná se pouštět „do světa“. Zpočátku udělá jen několik kroků po kuchyni, ale i to je již velký krok do prostoru od maminky. K tomu je potřeba odvahy. Do světa jít musí, u maminky nemůže zůstat „na věčnost“.
Cílem výchovy je pomoci dětem, aby se vypravily do světa
Cesta do světa je jeho životním úkolem. Je podmínkou jeho osobnostního zrání. Pokud to nezvládne, zůstane sedět – doslova i v přeneseném smyslu. Zůstane se držet maminčiny zástěry. A to není cíl výchovy. Právě naopak. Jejím cílem je pomoci dítěti, aby se vypravilo do světa „na vlastní pěst“. Když přitom má doma pevné zázemí, je mu to jen k dobru.
A kde je ten plyšový medvídek? Hraje nezastupitelnou roli. Dá ho dítěti maminka, doporučí ho jeho péči. Vychválí ho. Sama se s ním pomazlí a tak dá dítěti návod. Sdělí mu: „Je to ode mne, je to krásné, milé, jemné – je to jako já. Měj medvídka rád!“
Když si maminka potřebuje odběhnout vedle, mladší dítě by se rozplakalo. To, které má medvídka, slyší matčina uklidňující slova: „Jdu na skok do pokoje, ale s tebou tady zůstane medvídek. Pěkně si ho vezmi, pochovej ho, pohlaď a něco mu povídej. Maminka tu bude coby dup.“ Zpočátku jsou to jen krátké výlety, později se mohou prodlužovat. Maličký nezůstane bez maminky. I když je sám, přece není sám. Medvídek symbolicky nahrazuje maminku.
Jaký význam má tato drobnost ve výchově, jsem si uvědomil na návštěvě v jedné rodině. Přišel jsem tam a maminka chovala malou dcerku, tatínek o něco většího chlapce. Oba měli tak plné ruce práce, že mi ani nemohli jít otevřít. Omlouvali se, že děti nechtějí být bez nich, že je musí pořád nosit, houpat a chovat. Ale to zdaleka nebylo všechno. Vrchol přišel za chvíli. Chlapeček chtěl na nočník a tatínek musel držet nočníček mezi svými koleny a na něm pak kraloval syn. Jinak to nejde,“ slyšel jsem povzdech. Matně jsem si představil, jaké to bude, až půjde do mateřské školy – a měl tam jít brzy – a jaké to bude v dalším životě.
Dnes má psychologie k dispozici řadu studií, které ukazují, proč některá maminka (i tatínek) tak moc lpí na bezprostředním osobním kontaktu s dítětem a nemají odvahu „postavit dítě na vlastní nohy“. Častokrát je v pozadí frustrace – neuspokojená potřeba lásky u jednoho z rodičů. Když tatínek nemá dostatečně rád maminku, pak se maminka upne na děťátko. Často až moc. A nedovolí mu jít vlastní cestou.
Dr. Jaro Křivohlavý
Autor: Křivohlavý, Jaro | Štítky: děti - předškolní, hra, růst, výchova
Sekce: Rodina s dětmi
| Tisk
| Poslat článek známému
