PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Proč se někteří lidé berou?

5.1.2017

Proč se někteří lidé berou?  Společná práce přivedla rodinné terapeuty Ludmilu Trapkovou a Vladislava Chválu ke svatbě. Propojují zkušenosti psycholožky a lékaře, manželky a manžela, matky a otce, babičky a dědečka. Z jejich rozhovoru s Pavlou Louckou, který vyšel knižně pod názvem Muž a žena v rodině, vybíráme odpovědi týkající se svatby.

Svatební rituál kupodivu stále vnímáme jako trvalý závazek. Ovšem mezi založením existence a založením rodiny může dnes uplynout třeba i deset let. Bývá to období hledání životního partnera a budování pracovní kariéry. Partnerství vznikají a zanikají, antikoncepce odstranila dřívější samozřejmost, že z každého sexuálního styku může povstat rodičovství.

Mladí mají na hledání a stabilizaci vztahu, do kterého by chtěli přivést dítě, více času, ale neřekla bych, že více klidu. Osobní dramata, zamilování a rozchody se komplikují i vnějšími vlivy. Když pominu starosti se zaměstnáním či podnikáním, jsou tu i nejistoty vyplývající ze stavu společnosti, z toho, jaké hodnoty převažují. Dají-li se dva dohromady – dříve se říkalo, že „žijí na hromádce“ – není samozřejmé, že ostatní budou jejich soužití respektovat. Ti, kteří ještě nikoho nemají, anebo i mají, ale nejsou s ním spokojeni, pokukují i po zadaných, dvojici, která se teprve hledá, snadno „rozebírají“.

Zkušenost nestability jakéhokoli partnerského vztahu už předem způsobuje úzkostné očekávání, že „to vlastně nemusí vyjít“. Ani příklady rozvedených rodičů a vůbec velká rozvodovost ve všech věkových kategoriích jistoty nepřidají. Strach ze závazků býval tradičně na straně mužů. Dnes si ale vstup do manželství rozmýšlejí i ženy. Svobodněji než dřív zvažují, jestli mají vytrvat ve vztahu, když jejich milý „visí“ stále u své maminky v dětském pokoji, vyzdobeném mužnými výjevy z virtuálního světa, aniž by hrozilo, že se chce stát „hrdinou všedního dne“, což by ho po založení rodiny určitě čekalo. Chybění otců se na takovém stavu synů podepisuje už několikátou generaci. (Ludmila Trapková)

Proč se dnes muži a ženy do svatby nijak zvlášť nehrnou?

Nikoho by to nemělo překvapovat. Je to, jako by měli skočit do bazénu, kde se polovina lidí topí. Je třeba jasně říci, že svatba je společenský rituál, jehož význam je předáván z generace na generaci. A pokud ho přestane společnost udržovat, skončí, stejně jako ostatní rituály – v zapomnění. Přitom je jedním z těch rituálů, který má dodnes mimořádný význam. Jasně se zde před oběma rodinami deklaruje společný celoživotní projekt a definitivní osamostatnění dvou jejich členů. Právě tato potenciální věčnost vztahu ve světě, který se neustále proměňuje, se může jevit jako čím dál méně splnitelný úkol.

Bez potenciálu věčnosti to ale vůbec nedává smysl. Máte možnost mít vztah s úžasným partnerem nebo partnerkou. Má to ale háček. Může to být jen na měsíc. Půjdete do toho? Pokud ano, nechme to být. Ale ten, kdo zaváhal, může se mnou pokračovat v experimentu. Dobrá, je to možné na dva měsíce. Je to lepší? Ne? Tak na rok? Na dva? Na pět? Můžete to zkoušet, jak chcete, ale mám zkušenost, že každý časový limit v téhle věci je divný. Něco jiného je, když jdete do vztahu s někým, kdo je smrtelně nemocný a zbývá mu omezený čas. I ten je potenciálně nekonečný, protože nikdo neví s určitostí, jak to dopadne. Nejspíš máte šanci být spolu až do smrti. Pokud se pár nevezme proto, aby se nemusel rozvádět, a přivede na svět děti, stejně tím vytvoří pro dítě nerozlučitelnou, věčnou dvojici rodičů. Svatba nesvatba. Svatba, které se někteří lidé tak brání, tento stav rodiny s dětmi jen jasně deklaruje a v některých ohledech usnadňuje. (Vladislav Chvála)

Převzato z knihy Pavla Loucká/Ludmila Trapková a Vladislav Chvála: Muž a žena v rodině. (Vyšehrad, 2014). 

Autoři: Chvála, Vladislav, Loucká, Pavla, Trapková, Ludmila  |  Štítky: muž, rodina, svatba, závazek, žena  
Sekce: Čas známosti | Povzbuzení | Přirozené manželství   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články