PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Pozitivní koloběh ve společenství rodin

19.7.2018

Pozitivní koloběh ve společenství rodin Mezinárodně uznávaní odborníci na otázky rodiny Mariateresa Zattoniová a Gilberto Gillini ve své knížce Křehké vztahy hovoří o virech, které ohrožují manželství a pojmenovávají antiviry, které je potřeba rozvíjet. Důležitým závěrem je, že antivirus nemůže být vyprodukován jediným párem. Potřebujeme další rodiny, společenství párů, s nimiž bychom vytvořili spojenectví a postupovali společně.

Pár nemůže izolovat sám sebe, ani své děti od kultury prostředí, v němž žije. Byť by měl pocit, že se před takovou kulturou musí mít na pozoru, není možné, aby se před ní zabarikádoval doma. V takovém prostředí si musí najít spojence k obraně. Je třeba, aby byl v kontaktu s dalšími páry, rodinami, aby s nimi zakoušel, že je možné nepodřizovat se tlaku dominantní kultury, že je krásné, ba dokonce zábavné vzájemně si pomáhat a nedopustit, aby nás převálcovaly viry, které dokážou partnerskou dvojici uvláčet až k jejímu konci.

Skutečný důvod setkávání rodinného společenství

Pár se může setkávat s ostatními rodinami z různých důvodů: protože se mezi nimi cítí dobře, je v kruhu přátel, společně se učí, jak být lepšími partnery a lepšími rodiči, zakouší zde zdravé vztahy, v případě potřeby ho druzí podrží, může tak vyjít z uzavřenosti svého bytu, navzájem se všichni znají, mohou se setkávat ve známém prostředí atd. Avšak žádná z těchto pohnutek není tou zásadní. Domníváme se, že hledáme-li skutečný důvod těchto rodinných společenství, nemůžeme si nevšimnout jeho teologické povahy. Společenství rodin je místem, v němž se uskutečňuje ono „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). Podstatou toho, proč se shromažďují, je Ježíšovo jméno. A to souvisí s jednotou komunity či společenství víry, založeném na výlučně osobním vztahu jeho členů k Božímu Synu.

Není těžké si představit, že bez takového základu – tedy pokud by šlo pouze o důvody, které jsme zmínili výše – by pár svou snahu setkávat se ve společenství pohřbil hned na začátku pod nános (legitimních) výmluv. „Mám doma spoustu práce, mám chuť jen tak relaxovat před televizí nebo v kavárně, musím ještě s dětmi udělat úkoly…“ a nekonečná řada podobných výmluv by společenství rodin najednou vzala na přitažlivosti. Nakonec by minimálně jeden z manželů vyslovil ono „ale kdo mě k tomu nutí“.

Společenství rodin není povinnost navíc

Předpokládejme, že oba manželé (nejen z doslechu) vědí, že jsou do společenství povoláni. Že jsou očekáváni, že jsou potřeba, že jejich hnutí je vpravdě misionářské, protože se zde scházejí v Ježíšově jménu, oslavují ho, poznávají v evangeliu.

Vědí také, že společenství rodin je zásobárna, kam mohou přinášet svůj přebytek lásky. Přebytek, který je produktem jejich rodinného života, jejich existence ve vztahu a který je předáván jako požehnání světu, pro jeho obrácení a život. Vědí, že z této zásobárny mohou také čerpat důvěru pramenící z pohledu Ženicha, a to právě tehdy, když prožívají nedostatek a těžkosti. A proto společenství rodin nepředstavuje nějakou povinnost navíc, kterou je nutné plnit. Je místem směny, v níž se daruje (nutno přiznat, že někdy je tento dar draze zaplacený, to když reflexe životních těžkostí působí spíše jako odstrašující příklad – ale stále je to dar) a v níž se přijímá. Právě v takovém prostředí lze vytvořit antivirus, poněvadž se toto místo stává místem příslibu: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33).

Rozdíly ve společenství uzdravují rozdíly uvnitř rodiny

Ve společenství rodin jsou manželky (které mluví „venušansky“, podle známého přirovnání Johna Graye: Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše.) a manželé (kteří hovoří „marťansky“, podle téhož amerického psychoterapeuta). Může se stát, že ve společenství rodin mohou být určité „zvláštnosti“, rozdílné způsoby ve vyjadřování lépe pochopeny ve svém kontextu a mohou být zbaveny svého „výhrůžného“ vyznění. To znamená, že slyším-li svého muže říkat něco, co společenství oceňuje, ale co doma vnímám jako povrchnost, či dokonce aroganci, pak jsem schopna takové vyjadřování, takový postoj v komunikaci či chování akceptovat. Ve společenství rodin jsou rozdíly přijímány (tedy pokud tu není tiché spojenectví např. žen ze společenství proti konkrétnímu manželovi; je dobré mít oči otevřené a všímat si podobných možných „koalic“!)

A nejen to, jsou to právě rozdíly působící uvnitř společenství rodin, které mohou zúrodnit rozdíly uvnitř jednotlivých rodin, které by se jinak staly toxickými. „Díky skupině jsem vyšel ze svého „já“, říkal nám poněkud tajuplně jeden manžel a současně otec. Na dotaz, co znamená vyjít ze svého já, nám tento dělník vysvětlil, že si ve skupině uvědomil odlišnost mužů a žen. A měl pravdu! Dnes můžeme dokonce společně s neurovědou říct, že existuje specializace mužského a ženského mozku. A zejména že na jeden a týž rodinný problém, např. doba návratu patnáctiletého syna, existují rozdílné strategie a řešení. Některé z nich jsou častější mezi muži, jiné mezi ženami! Tento otec zažil působení antiviru, který našel uprostřed skupiny!

Poslání odlišnosti má přirozeně mnohem širší dosah, než jen rozdílnost muže a ženy. Např. odlišnost mezi dětmi, odlišnost původních rodin, ale i rozdílnost v rámci odlišné církevní příslušnosti, či odlišnost stavu, anebo společensko-kulturní příslušnosti. Pozitivní koloběh spočívá v tom, že rozdíly ve skupině uzdravují rozdíly v rodinách a rozdíly v rodinách rozvíjejí skupinu.

Podle: Mariateresa Zattoniová, Gilberto Gillino: Křehké vztahy. Edice Familia. Karmelitánské nakladatelství, 2018.

Autoři: Gillino, Gilberto, Zattoniová, Mariateresa  |  Štítky: společenství, Ježíš, rozdílnost, spiritualita, uzdravení manželství  
Sekce: Manželská společenství   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články