PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Dřív než slunce zapadne

29.1.2016

Dřív než slunce zapadne V dlouhodobém vztahu se nedá zabránit tomu, abychom se čas od času nedotkli partnerova bolavého místa. Partneři by si proto měli stanovit základní pravidlo: zranění se nezastírají a ke skutečnému smíření by mělo dojít pokud možno ještě týž den. Čím déle v sobě poneseme hněv ze „zapomenutých“ zranění, tím obtížnější bude smíření.

Zranění jsou v partnerském životě nevyhnutelná. Pokud se nám nepodaří je ošetřit a usmířit se, oslabují lásku. V duši zůstane temná zášť, každé další „zapomenuté“ zranění zanechá další hněvivou stopu a pomalu, ale jistě, se s partnerem odcizujeme. Hans Jellouschek doporučuje tři kroky na cestě k usmíření.

  • První zásadou je, že ten, kdo svého partnera zranil, tento fakt uzná. Smiřování často ztroskotá už na tomto kroku, protože partner se začne okamžitě dohadovat: „Ale já jsem ti přece vůbec nechtěl ublížit!“, „Já jsem si toho vůbec nevšiml!“ nebo „Tak jsem to přece nemyslel!“ Tím však zranění partnera nezruším, jen se hádám o jeho pocitech a reakcích, čímž mu jenom dál ubližuji. Důležitý nebyl můj úmysl, ale výsledek. Jestliže se můj partner cítí dotčen, tak jsem se ho dotkl, ať už jsem to chtěl, nebo ne. Říci: „Ano, vidím, že jsem ti opravdu ublížil!“ chce trochu pokory.
  • Prosba o odpuštění je druhým krokem ke smíření. „Mrzí mě to. Prosím, odpusť mi!“ Taková prosba jde některým dnešním lidem obtížně přes rty. Znamená přiznání viny, selhání a zároveň uznání, že zlepšit situaci bez toho druhého nedokážeme. Pomáhá představit si, že jsem v kůži druhého a podívat se na situaci jeho očima. Většinou si tak uvědomíme, že jsme mu opravdu ublížili. Jsme odkázáni na jeho odpuštění a musíme o něj prosit. Partnerovi se pak často velmi uleví a může odpustit.
  • Někdy ovšem pouhá slova nestačí, je třeba třetího kroku. Opravdu upřímného odpuštění dosáhneme „činem“. Musí být patrné, že se opravdu snažíme situaci napravit. Činem vlastně dokazujeme, že se chceme usmířit, protože nezůstáváme při pouhých slovech. Usmiřující čin má vždycky symbolickou hodnotu. Můžeme například říci: „Máš pravdu, opravdu jsem ti ublížil. Mrzí mě to, prosím, odpusť mi. Rád bych něco udělal, abych všechno napravil. Můžeš mi říci, čím bych si tě usmířil?“

Uznat chybu, poprosit o odpuštění a napravit všechno činem – to jsou základní kroky, které mohou partnerovo zranění ošetřit a dosáhnout usmíření.

Odpovědnost za vyhojení rány a usmíření nenese jen „pachatel“, ale i jeho „oběť“. Když mám pocit, že mi partner ublížil, měl bych ho vzít vážně. Měl bych si přiznat, že se kvůli tomu na něho zlobím. Je užitečné říci: „Hele, teď jsem se fakt naštvala, moc jsi mě tím ranil!“ Když mi partner ublíží, získávám morálně silnější pozici. Mohu jí využít, nadřadit se nad něj a ponížit ho. Jestliže chci partnerovi odpustit, musím se této mocné zbraně vzdát.

Jestliže jeden udělal všechno, aby věc napravil, a druhý je ochoten mu odpustit, platí železné pravidlo: Toto ublížení by se už mezi partnery nikdy nemělo objevit v podobě výčitky. Když to není možné, pak k usmíření ještě nedošlo a celou věc je třeba znovu otevřít. S dobrou vůlí je možné většinu zranění napravit. Láska pak dostane nový rozměr. Když prosíme za odpuštění nebo odpouštíme, je to pro náš vztah velkým obohacením.

Podle knihy Hanse Jellouschka: Pravidla lásky, Portál 2003. připravila Jana Šilhavá,                                                  psáno pro týdeník Naše rodina 2004/23.

Autor: Jellouschek, Hans  |  Štítky: láska, odpuštění, partnerský vztah, zátěžové situace  
Sekce: Krize v manželství | Čas známosti   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články