PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

"Život z víry" o manželství

2.6.2009

Přes mnohé mylné názory a postoje je dnes manželské společenství, ve kterém manželé usilují o partnerské společenství, zakoušeno jako humánní podoba manželství. Manželé prožívají partnerské manželství jako obzvláštní prostor pro zakoušení osobní náklonnosti a bezpečí, který je zároveň otevřen jak pro zodpovědné předávání života, tak i pro setkávání se s přáteli a známými, pro účast na kulturním a společenském životě, pro práci a povolání.

Dnešní manželství klade „vysoké nároky na schopnost manželů milovat, na jejich vzájemnou otevřenost, na schopnost vyzrávání v průběhu různých fází lidského života a na jejich připravenost k řešení konfliktů“ (Společná synoda biskupství SRN, Usnesení: Křesťansky prožívané manželství a rodina). To v dnešní době činí manželství zranitelnějším a ohroženějším, neboť manželé jsou často odkázáni sami na sebe a své vlastní síly, aby vyřešili vyvstalé problémy.

Mladé manželské páry často již po krátké době manželského soužití zjistí, že jejich reálný manželský život neodpovídá představám, které o svém manželství měli. Romantické představy o nalezení sebe sama, o seberealizaci a trvalém uspokojení ze sexuálního života, nedostatečná schopnost vzdát se vlastních zájmů i neschopnost umět si věci v rozhovoru vyjasnit a neschopnost společně zvládat konflikty způsobují napětí a zklamání a nastupuje roztrpčenost a odmítaní jeden druhého. Již nepatrné konflikty mohou být zakoušeny jako nesnesitelná zátěž, což vyvolává krizi, z níž se ukazuje jako jediné možné východisko rozvod.

- Do takovýchto krizí se dostávají i manželé, kteří zjistí, že pro starost o výchovu a vzdělání dětí zakrněl jejich vlastní partnerský vztah. Když od nich dospělé děti odejdou, mají pocit, že jejich manželství ztratilo smysl, a myslí si, že by měli další život začít s někým jiným.

I změna v rozdělení rolí mezi mužem a ženou představuje zátěž, nárok a ohrožení. Existuje řada zdařilých manželství, ve kterých jsou manželé spolu šťastni nezávisle na tom, zda jeden nebo oba manželé pracují mimo domácnost. Jiná manželství trpí napětími a zátěžemi, které si partneři přinášejí ze zaměstnání. Tato napětí jsou dána i různou pracovní dobou partnerů a místem zaměstnání, nezaměstnaností, změnou povolání, bytu a bydliště, úkoly v domácnosti a rodině a starostí o děti.

Jednostranné představy o partnerství, ale i zkušenost rozpadu manželství ve vlastní rodině a okolí přispívají k tomu, že ubývá povědomí o hodnotě manželství jako celoživotního společenství a instituce. Pro mnohé se stalo slovo instituce slovem, které dráždí. Souhlasí s láskou, ale odmítají instituci manželství. Manželství chápou jako soukromou záležitost; oddací list, mravní normy a právní úpravy jsou pro ně zbytečné nebo spoutávající. Podle jejich názoru instituce znevažuje osobu. - Především mladší generace klade kritické otázky: Je instituce manželství vůbec nutná? Proč je pohlavní život možný až v manželství? Není příprava na manželství proces, ve kterém je předmanželské soužití důležitým zácvikem k budoucímu partnerství?

Potíže a konflikty v manželství a s manželstvím jsou dnes zčásti dány objektivními životními podmínkami, zčásti subjektivní nevyzrálostí, ale často také hříšným chováním. Velký počet rozvodů je bolestnou ranou pro manžele a utrpením pro dětí, které zůstanou „rozvodovými sirotky“; člověk se odvolává na lásku a dostává se do nebezpečí vyvázat se z požadavku věrnosti; a ve společnosti se vytrácí důvěra ve stabilitu manželství jako instituce. To všechno musí vést církev a společnost k přemýšlení nad tím, jak přibližovat hodnotu manželství a co nabídnout, aby mladí lidé tuto hodnotu objevovali a žili. Co k tomu může říci lidská zkušenost a křesťanská víra?

- Manželské společenství lásky mezi mužem a ženou je nejintimnějším společenstvím, které mezi lidmi existuje. K němu patří spontánnost a vášeň, ale také stálost a vytrvalost. Proto si v den sňatku řeknou muž a žena bezvýhradné „ano“, které překračuje jejich bezprostřední pocity. Do tohoto „ano“ k společnému životu jsou zahrnuti manželé a děti; je to „ano“ manželství a rodině; „ano“ pro společnou cestu životem ve všem dobrém i zlém. Toto „ano“ je rizikem, kterého se člověk může polekat; ale manželé, kteří vstupují do manželství, si mohou být jisti, že je jim Bůh ve společenství manželského života, do kterého vstoupili před jeho tváří, nablízku svým požehnáním, je garantem jejich křehkého „ano“. Katolická církev chápe toto Boží požehnání pro křesťanské manželství jako samým Ježíšem Kristem chtěný a ve znamení manželského slibu Bohem daný příslib milosti. Označuje takovéto manželství jako svátost. Evangelická církev s Martinem Lutherem sice chápe manželství jako „světskou záležitost“, ale jeho závaznost je viděnia v Božím milostivém ustanovení a zdůvodněna a nesena jeho láskou k lidem.

- Složením manželského slibu se sobě navzájem partneři definitivně odevzdávají. Slib neustále připomíná, co partnery navzájem spojuje, a osvobozuje je od libovůle a od vrtošivých postojů. Proto je ochota odevzdat se sobě navzájem s definitivní platností složením manželského slibu projevem opravdové a vyzrálé lásky, ve které manželé vědí, že se na sebe mohou navzájem spolehnout. Osobní láska a s ní spojený intimní manželský život potřebují tento definitivně vyjádřený závazek. Není pro vztah manželů zátěží, nýbrž naopak tento vztah podporuje a chrání.

- Intimní společenství manželů je společenství, za které jsou manželé před ostatními neustále odpovědni. Manželský slib proto musí být vysloven také veřejně známým způsobem, aby o něm ostatní věděli a respektovali jej. Veřejný slib je svým způsobem potvrzením upřímnosti vůle k trvalému svazku.

„Veřejným manželským slibem se ozřejmuje a vyjadřuje spolehlivost onoho  'ano', které se stává závazným pro manžele a pro ty, se kterými žijí ve společnosti. V manželském slibu se spojují osobní a veřejné vztahy a právně účinný svazek. Mezi osobním vztahem manželů a jeho institucionální formou neexistuje žádný protiklad. Veřejný manželský slib nic neubírá na diskrétní, bezprostřední a zcela osobní lásce partnerů; manželský slib chrání a uznává, podporuje a svědčí o vysloveném 'ano' a o společné cestě životem. Bez takto chápaného institucionálního uspořádání manželství zůstane očekávané životní společenství vystaveno zničující nejistotě; to trvale ohrožuje důvěru i tam, kde se to zprvu nepoznává a nepřiznává" (Ano k manželství, Společné prohlášení Německé biskupské konference a Rady evangelických církví v Německu, říjen 1981, II, 3).

- Institucionální uspořádání nevylučuje konflikty a krize v manželských vztazích. Nezabrání také tomu, že se může zdát nesmyslným lpět na instituci, jestliže v manželství dochází k rozvratům. Je ale apelem na manžele, aby dostáli svému „ano“ a vzájemně se podporovali. Ve vzájemném svazku se manželé vzdávají domnělých privilegií, vzájemně si pomáhají v každodenních povinnostech a mají radost z dětí a s dětmi; setkávají se s přáteli, účastní se veřejného života a ve společné zodpovědnosti před Bohem se snaží o svůj náboženský život a o službu v církvi a ve světě (srov. FC 42).

Tak může být křesťanské manželství životním prostorem pro naplňování manželského souhlasu. I když je manželství vystaveno zatěžkávacím zkouškám, je přesto otevřeno pro společný život ve víře, naději a lásce.

Kde jsou si manželé vědomi vlastních slabostí a slabostí druhého, tam jsou také ochotni prosit o odpuštění i sami odpouštět a společně s druhým zvládnout krizová období.


S laskavým svolením dle Život víry. Překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé . Vydala Německá biskupská konference 1995, překlad Teologická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 2005. ISBN 80-7040-809-X, s. 260-263.

Štítky: dokumenty - církevní, Katechismus pro dospělé, krize v manželství, manželství - nároky, mladí manželé, slib, věrnost, zátěžové situace  
Sekce: Další dokumenty církve   |   Tisk   |   Poslat článek známému