PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Manželé Akvila a Priscilla - významní spolupracovníci na díle evangelia

15.4.2009

Manželé Akvila a Priscilla - významní spolupracovníci na díle evangelia Priscilla a Akvila se řadí do okruhu početných spolupracovníků apoštola Pavla a na základě zpráv, které máme k dispozici, je zřejmé, že po Velikonocích, v počátečním období církve, zastával tento manželský pár velmi aktivní roli.

Jména Akvila a Priscilla jsou latinská, ale muž a žena, kteří je nosí, byli hebrejského původu. Akvila pocházel z diaspory v severní Anatolii poblíž Černého moře – z dnešního Turecka – zatímco Priscilla, jejíž jméno najdeme i ve zkrácené formě Priska, byla pravděpodobně Židovkou pocházející z Říma (srov. Sk 18,2). V každém případě však přišli z Říma do Korintu, kde je počátkem 50. let potkal Pavel a přidal se k nim, protože, jak vypráví Lukáš, byli téhož řemesla, totiž výrobci stanů. Přijali ho dokonce k sobě domů (srov. Sk 18,3). Důvodem jejich příchodu do Korintu bylo rozhodnutí císaře Claudia, aby všichni Židé opustili Řím, protože vyvolávali nepokoje kvůli jakémusi Chrestovi. Jisté je, že existovaly určité rozbroje uvnitř hebrejské komunity v souvislosti s otázkou, zda Ježíš je Kristus. A na základě těchto problémů císař jednoduše všechny Židy z Říma vyhostil. Z toho lze uzavřít, že oba manželé přijali křesťanskou víru už v Římě v čtyřicátých letech, a v Pavlovi nyní nalezli někoho, kdo s nimi tuto víru – že Ježíš je Kristus – nejen sdílel, ale kdo byl přímo apoštolem, kterého zmrtvýchvstalý Kristus osobně povolal. K prvnímu setkání tedy došlo v Korintu, kde přijali Pavla k sobě domů a společně pracovali na výrobě stanů.

V dalším období se přesunuli do Malé Asie, do Efesu. Tam měli zásadní podíl na dovršení křesťanské formace alexandrijského Žida Apolla. Protože znal křesťanskou víru jen v hrubých rysech, „když ho slyšeli Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží nauku“ (Sk 18,26).

Když apoštol Pavel píše z Efesu svůj první list Korinťanům, posílá spolu se svými pozdravy výslovně také pozdravy „Akvily a Prisky se všemi těmi, kdo se scházejí v jejich domě“ (1 Kor 16,19). Dovídáme se tak, jak významnou roli hráli tito manželé v prostředí prvotní církve: přijímali ve svém domě skupinu místních křesťanů, když se shromažďovali, aby naslouchali Božímu slovu a slavili eucharistii. Je to právě ten typ setkání, které se řecky nazývá ekklésia – latinsky ecclesia, italsky chiesa, tj. „církev“ , což znamená svolání, shromáždění, setkání. V domě Akvily a Prisky se tedy shromažďuje církev, Kristovo shromáždění, které tu slaví posvátná tajemství. Můžeme tak sledovat vznik skutečnosti církve v domě věřících. Křesťané totiž až do 3. století neměli vlastní kultovní místa: takovými místy byly v počátečních dobách hebrejské synagogy, dokud se nerozpadla původní symbióza Starého a Nového zákona a církev pohanů nebyla přinucena vytvořit si vlastní identitu, byť stále hluboce zakořeněnou ve Starém zákoně. Po tomto „rozdělení“ se křesťané shromažďují v domech, které se tak stávají „církví“. V 3. století konečně vznikají budovy křesťanského kultu. Ale zde v první polovině 1. století a ve 2. století jsou křesťanské domy v pravém a vlastním smyslu slova „církvemi“. Jak jsem řekl, četlo se tu společně Písmo svaté a slavila se eucharistie. Tak tomu bylo například v Korintu, kde Pavel zmiňuje jistého „Gája, hostitele své i celé církevní obce“ (Řím 16,23), nebo v Laodiceji, kde se komunita shromažďovala v domě jistého Nymfa (srov. Kol 4,15), nebo v Kolosách, kde se shromáždění scházelo v domě jistého Archippa (srov. Flm 2).

Když se později Akvila a Priscilla vrátili do Říma, pokračovali v plnění tohoto velmi důležitého poslání v hlavním městě říše. Ve svém listu Římanům totiž Pavel posílá tento výmluvný pozdrav: „Pozdravujte Prisku a Akvilu, kteří se mnou pracovali pro křesťanskou víru a nasadili pro mě vlastní život; jsem jim zavázán k vděčnosti nejen já, ale i všecky církevní obce pohanokřesťanů. Posílám pozdrav i věřícím, kteří se shromažďují v jejich domě“ (Řím 16,3–5). Jak mimořádná chvála těchto dvou manželů zaznívá z těchto slov! A nevyjadřuje ji nikdo menší než apoštol Pavel. Výslovně v nich uznává opravdové a důležité spolupracovníky svého apoštolátu. Poukaz na skutečnost, že pro něho nasadili život, se patrně váže k zásahům v jeho prospěch během některého jeho věznění, možná přímo v Efesu (srov. Sk 19,23; 1 Kor 15,32; 2 Kor 1,8–9). A to, že ke své vděčnosti připojuje i vděk všech církevních obcí pohanokřesťanů, dává i přes možnou nadsázku vytušit, jak široký byl rozsah jejich činnosti a tím i působení ve prospěch evangelia.


Křesťanští manželé dávají živnou půdu pro růst víry.

Pozdější hagiografická tradice propůjčila zcela výjimečný význam Priscille, přestože zůstává problematickou její identifikace s jinou Priscillou, mučednicí. V každém případě máme tady v Římě na Aventinu kostel zasvěcený svaté Prisce a na Via Salaria katakomby svaté Priscilly. Takto přetrvává památka ženy, která byla jistě velmi činorodou a v dějinách římského křesťanství velmi ceněnou osobou. Jedno je jisté: do vděčnosti oněch prvních křesťanských obcí, o níž mluví svatý Pavel, je třeba zahrnout také naši vděčnost, protože díky víře a apoštolskému nasazení věřících laiků, rodin, manželů jako Priscilla a Akvila dospělo křesťanství až k naší generaci. Nemohlo tedy růst pouze díky apoštolům, kteří ho šířili. Aby mohlo mezi lidmi takříkajíc „zakořenit“, aby se mohlo živě rozvinout, bylo nezbytné nasazení těchto rodin, těchto manželů, těchto křesťanských společenství, věřících laiků, kteří poskytli „živnou půdu“ k růstu víry. Jedině tak církev může růst. Tento manželský pár obzvlášť dokazuje, jak důležitá je činnost křesťanských manželů. Jsou-li neseni vírou a pevnou spiritualitou, stává se pro ně jejich odvážné nasazení pro církev a v církvi něčím přirozeným. Jejich každodenní soužití se prodlužuje a v jistém smyslu zdokonaluje v přijetí společné zodpovědnosti za mystické Tělo Kristovo nebo jen za jeho malou část. Tak to bylo v první generaci a tak to bude i nadále.

Příklad Akvily a Priscilly nám nabízí ještě další poučení, které bychom neměli přehlédnout: každý dům se může proměnit v malou církev. Nejen v tom smyslu, že v něm má vládnout typická křesťanská láska, spočívající ve vzájemné péči a nezištnosti, ale spíše v tom smyslu, že celý rodinný život má být na základě víry prožíván pod jedinou vládou Krista Ježíše. Ne náhodou Pavel v listu Efesanům přirovnává manželský vztah ke snoubeneckému společenství mezi Kristem a církví (srov. Ef 5,25–33). Mohli bychom dokonce tvrdit, že apoštol nepřímo formuje život celé církve podle vzoru rodinného života. A církev je skutečně rodina Boží. Važme si tedy Akvily a Priscilly jako příkladu manželského života, který se odpovědně nasazuje ve službě celému křesťanskému společenství. Nalezneme v nich vzor církve, rodiny Boží, pro všechny časy.


S laskavým svolením zpracováno podle knihy Benedikta XVI. O počátcích církve. Promluvy o apoštolech a jejich spolupracovnících, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Autor: Benedikt XVI.  |  Štítky: bible, církev - počátky, manželé  
Sekce: Manželství a Bible   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články