PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Manžel, manželka, manželství

20.6.2008

Bible klade instituci manželství do samého ráje hned vedle soboty jako nejstarší ustanovení Boží. Není tedy manželství důsledkem lidského hříchu, nýbrž nejstarším Božím řádem. Bůh-Stvořitel je ustanovitelem, ochráncem a posvětitelem manželského života [Gn 2,21-42].

Ve SZ máme ovšem dvě zprávy o vzniku manželství. Mladší v Gn 1,1 až 2,4 pokládá muže a ženu za celek; teprve muž a žena dohromady jsou člověk ['ádám], lidská bytost [Gn 1,27]. Podle starší zprávy v Gn 2,4-25 stvořil Bůh nejprve člověka-muže jako vládce přírody; jako jeho pomoc z jeho kostí a masa [Král. těla Gn 2,23] stvořil ženu, »kteráž by při něm byla« [Gn 2,18; Karafiát překládá: »kteráž by jeho roveň byla«; t. j. jež by se k němu hodila jako jeho protějšek]. Teprve když syn opustí otce a matku a přidrží se manželky, tvoří celého člověka [Gn 2,24]. V důsledcích to ovšem znamená jednoženství a jednomužství. Ale v době SZ ze zájmu o rozmnožení rodu nebylo mnohoženství výjimkou. Jakob se musel zavázat Lábanovi, že nepojme více žen než Líu a Ráchel [Gn 31,50]. Muž a žena tvoří psychickou jednotku. Muž podle SZ ovšem převládá. Rodina je nazvána jeho jménem. Žena je závislá na muži, a přece je s ním spojena jako nutná pomocnice při udržování lidského pokolení. Muž je pánem ženy [hebr. ba'al, pán, které Král. překládají většinou manžel nebo muž Ex 21,22; Dt 24,4; 2S 11,26; Př 12,4], nikoli však ve smyslu absolutního vládce jako nad otrokem [hebr. užívá v tom případě výrazu 'ádón, nikdy ba'al, Ex 21,4nn], právě proto, že jde o psychickou jednotku, v níž muž je centrem, z něhož vychází síla na všecky příslušníky domácnosti. I rodina tak tvoří psychický celek.

Předpisy pro uzavírání manželství pečují o to, aby psychická jednota rodinná nebyla narušena cizími, zvláště kultickými prvky, jež by muž nebyl s to vstřebat. Proto Abraham hledá pro svého syna Izáka manželku »z rodiny své a z domu otce svého« [Gn 24,38.40]. Stejně tomu bylo s Jákobem [Gn 28, 1n]. Ovšem, příbuzenství nesmí být příliš blízké. Lv 18 zakazuje nejen manželství se sestrou, matkou a dítětem dcery, ale také s ženami otce a jejich dcerami, s otcovým bratrem a se synovou ženou. Nebylo dovoleno pojmouti za manželku současně ženu a její dceru nebo sestru anebo dceru vlastní dcery. Důvody pro to nebyly zdravotní, nýbrž psychické: s těmito příbuznými nebylo možno vytvořit pravou jednotku, anebo se narušovala už stávající psychická jednotka. Takové manželství je trestáno bezdětností [Lv 20,20-21] nebo smrtí [20,11.14]. Všecky  tyto zákony byly v podstatě reakcí na uvolněné mravy kananejských praobyvatel [Lv 18,27]. Ovšem v době mnohoženství nebyly tak přísně dodržovány. Abraham měl za ženu dceru svého otce, nikoliv však téže matky [Gn 20,12]. Případ Amnona a jeho polosestry Támar ukazuje, že bylo možno pojmouti za manželku polosestru, dal-li k tomu svolení otec [2S 13,13]. Také požadavek, aby Izraelec neuzavíral manželství s cizinkami, nebyl brán vždycky doslovně, ale porušení tohoto požadavku bylo později pokládáno za příčinu náboženského úpadku izraelského lidu [Sd 3,6 sr. Ex 32,15n; Dt 7,3; Ezd 9,1n].

Smluvení sňatku bylo záležitostí rodiny ženichovy [Sd 14,2]. Poněvadž v nevěstě dávala rodina část svého těla a krve, bylo třeba, aby rodina ženichova dala náhradou něco právě tak cenného rodině nevěsty a tak aby svazek mezi rodinami byl utvrzen [Gn 24,53; 34,12; Ex 22,16; 1S 18,25]. Manželka ovšem neztratila plně svou sounáležitost s vlastní rodinou. Už při sňatku obdržela od své rodiny dar, jenž utvrzoval její původní svazky [Sd 1,13 až 15; 1Kr 9,16] a dal jí jistou nezávislost na muži. Jestliže rodina ženichova neměla prostředků, aby dala za nevěstu protihodnotu, vstoupil ženich do služeb otce nevěstina na tak dlouho, až si cenu odsloužil [Jakob u Lábana Gn 29; Mojžíš u Jetro Ex 2,15-21]. Zemře-li manžel, vrací se žena obyčejně k své rodině, kde žije jako vdova, zvláště nedala-li svému muži děti [Gn 38,11], ale ani tu se nesmí dopustit smilství, aby neposkvrnila rodinu svého zemřelého muže [Gn 38,24]. Přidrží-li se vdova rodiny svého muže, je to pokládáno za mimořádnou věrnost [Rut]. Hlavním úkolem manželky bylo, aby udržovala rod muže, jemuž náleží. Cizoložství bylo trestáno smrtí [Dt 22,22nn] jako porušení majetnických práv mužových. Muž ovšem ze zájmu o rodinu směl mít pohlavní styk s jinými ženami, pokud tím neporušil práva jiného muže [Lv 19,20]. Cizoložstvím muž neposkvrnil vlastní manželství, ale vdané ženě byl styk s cizím mužem zakázán. Důvodem k rozvodu byla obyčejně bezdětnost [sr. Gn 29,34], jež vůbec byla považována za neštěstí [Gn 30,1.23 sr. 1S 1,11]. Proto bezdětné manželky přímo vyzývaly své muže, aby přijali otrokyně za ženy [Gn 16,2], a jejich děti pokládaly za své [Gn 30,3.6]. Z požadavku potomstva plyne i t. zv. levirátní manželství [Gn 38; Dt 25,5.7-10]. K rozvodu stačilo prohlášení mužovo [Oz 2,2] nebo »lístek zapuzení« [Iz 50,1].

Za nejstarších dob snad i v Izraeli byla žena základem rodiny [t. zv. matriarchát, v němž platilo mnohomužství]. Badatelé vidí stopy tohoto zřízení na př. v tom, že muž se přiženil k ženě [Gn 2,24 sr. 24,5], že matka byla původně vládkyní stanu [sr. Gn 24,67], že matka dávala dítěti jméno a za dítě odpovídala [sr. 1S 20,30] a j. Záhy však zavládl patriarchát, t. j. převládající postavení muže. Žena přijímala jméno mužovo [Iz 4,1]. Všeobecná tendence však spěla k monogamii.

V současném Babyloně a Egyptě monogamie převládala. Zdá se, že nařízení Mojžíšova směřovala k znechucení mnohoženství [Lv 18,18; Dt 17,17]. Ale i Ž 128,3; Př 5,18; 31,10-29; Kaz 9,9 ukazují na ideál jednoženství. V době po babylonském zajetí nabylo jednoženství naprosté převahy. Že manželství bylo vysoce ceněno, vidíme na četných srovnáních poměru Božího k vyvolenému lidu s poměrem muže k ženě [Iz 54,5; Oz 2,19n; 3,ln; Ez 16,8 a j.]. Také odpadlictví od Boha bylo srovnáváno s manželskou nevěrností [Iz 1,21; Jr 2,20; 3,1-20; Ez 23; Ž 73,27; Oz 4,12].

Ježíš u Mk 10,6-9 [sr. Mt 5,32; 19,9; L 16,18] navazuje na Gn 1,27 a 2,4-25. Podle listů apoštolských byl pro vzájemný poměr muže a ženy směrodatný poměr Krista k církvi [1K 11,2 až 16; sr. Ef 5,22-23; Ko 3,18n] a snaha získati nevěřící [Tt 2,4n; 1Pt 3,1nn]. Základem manželství je tedy křesťanská láska. Ježíš neváhá sebe přirovnávat k ženichovi [Mk 2,18-20; J 3,29], království Boží ke svatební hostině [Mt 22,2-12; 25,1-13; L 12,35nn]; ve Zj 19,7nn; 21,2.9; 22,17 se mluví o církvi jako o nevěstě [sr. 2K 11,2].

Zvláštní otázky o manželství vznikly v době Pavlově na půdě znemravnělého pohanství a s ohledem na očekávání bezprostředního příchodu Kristova. Pavel na tyto otázky odpovídá v 1K 7. Vzhledem k »ukrácenému času« bylo by podle něho lépe zůstati svobodným, protože manželství je s to odvracet člověka od toho nejdůležitějšího [1K 7,1.29-35; sr. Mt 19,10-12; L 20,34nn]. Ale kdo už vstoupil v manželství, ať je nerozlučuje [1K 7,10; sr. Mk 10,2-12; L 16,18], a rozloučil-li je, ať se smíří anebo ať nevstupuje v nové manželství [1K 7,11]. I je-li některý z manželů nevěřící a nenaléhá-li na rozvod, má věřící zůstati v takovém manželství [1K 7,12-17]. Jinak jen smrt rozlučuje manželství [1K 7,2-3]. Manželství není hříchem [1K 7,28 sr. 1K 9,5] a někdy je dokonce nutné [1K 7,2-9]. Sporný je výklad 1K 7,36nn. Někteří se domnívají, že tu Pavel mluví o čistě »duchovním manželství« . Autor 1Tm 4,3 se obrací proti bludařům, kteří zakazovali manželství; mladším vdovám dokonce doporučuje nové provdání, aby nebyly na obtíž církvi [5,3-16].


Podle NOVOTNÝ, A. Biblický slovník. Praha: Kalich, 1956 a 1992, s. 399-400.
Převzato z http://cb.cz/praha2/bib_slovnik_novotny.htm, zveřejnění pro studijní účely je možné s laskavým svolením nakladatelství Kalich a dědiců autorských práv po prof. Adolfu Novotném.

Autor: Novotný, A.  |  Štítky: bible, manžel, manželka, manželství, slovníky - hesla, stvoření  
Sekce: Manželství a Bible   |   Tisk   |   Poslat článek známému