Rodina s dětmi

Není samozřejmé, aby spolu sourozenci dobře vycházeli. V prostředí rodiny se tomu postupně učí. Úkolem rodičů je přijímat každé dítě takové, jaké je, a podporovat růst jeho osobnosti.

Období dospívání bývá na zážitky dost pestré a rodiče často na své děti naříkají. Je škoda promarnit čas, kdy můžeme společně prožít i něco pěkného. V některých rodinách si život obohacují drobnými rituály, které pomáhají projevovat si vzájemnou lásku dřív, než nastane rituál svatební. Při něm obřadně předáme své dítě partnerovi, aby společně budovali vlastní rodinu a předávali život dál.

Chystáme svatbu a při tom narážíme na tradice, které už nemají smysl, např. kde se sejít před obřadem, zda chtít rodičovské požehnání před svatbou a jak to udělat, když jedni rodiče by si to hodně přáli a pro druhé je to jen starobylý zvyk, který se do dnešní doby moc nehodí. Podobné úvahy můžeme číst v bohaté internetové diskusi na téma rodičovského požehnání. Otázky mají jak děti, tak rodiče, kteří by rádi dětem požehnali.

Úkolem pro vychovatele dětí mladšího školního věku je podpořit utváření jejich sebevědomí. Na prvním školním stupni je dítě konfrontováno s tím, co do té doby zažívalo jenom výjimečně – je hodnoceno podle svého výkonu. Výkon se hodnotí podle objektivních kritérií, ne podle možností dítěte, jak je nadané, zda umí psát, číst… Když v mateřské školce děti namalovaly obrázky, na nástěnku se dostaly všechny, i ty méně hezké.

Jedno africké přísloví říká: „Ženy podpírají polovinu nebe,“ je zřejmé, že muži podpírají tu druhou. Proto je na místě kromě svátku matek, slavit se stejnou vážností i svátek tatínků. V některých zemích se běžně slaví třetí neděli v červnu jako poděkování za otcovskou péči a lásku, za legraci, kterou děti s tátou prožívají.

Výchova dítěte ve víře v období předškolního věku (tři až šest let) má před sebou nový úkol. Dítě se vývojově zklidňuje, není už tak vzdorovité, začíná si střežit rituály. V tomto období je důležité začít rozvíjet svědomí, rozlišovat co je dobré a co je zlé a trénovat schopnost řídit sebe sama.

K životu rodiny s více než jedním dítětem neoddělitelně patří dohadování, hádky a někdy i pranice mezi dětmi. My rodiče často tápeme, jestli máme zakročit anebo ne, role soudce nám není příjemná.

„Tak jako strom vyrůstá z kořenů, první lidská zkušenost se formuje v rodině. V rodině zapouštíme kořeny, vyrůstáme, jsme součástí košaté koruny lidských vztahů a učíme se být součástí společenství...“ píše se ve zprávě, která avizuje Týden pro rodinu. Již podesáté se v týdnu kolem Mezinárodního dne rodiny 15. května v celé ČR pořádají nejrůznější programy na podporu rodiny, tentokrát s mottem Hledáme své kořeny.

Být matkou v dnešní době nepatří mezi hlavní dívčí touhy, jako tomu bylo dřív. Možná i proto, že mezi nabídkami a výzvami současného světa se jeho nenahraditelná hodnota trochu ztrácí. Přitom být matkou je dobrodružná cesta osobního růstu k lásce a naplnění.

Pro výchovu dítěte ve víře v období batolete, jeden až tři roky, je důležité podpořit utváření vůle. Dítě a jeho vývojový úkol se začínají proměňovat. Dosud bylo plně závislé na matce, ale zhruba ve věku jeden a půl roku se mění prvotní symbióza s matkou. Dítě si začíná uvědomovat, že maminka a on/ona jsou dvě různé bytosti. Nyní dochází k tomu, čemu se také symbolicky říká „druhé narození“.

Výchova dítěte ve víře začíná od početí. Pro vývojové stádium nejranějšího dětství je typická závislost na mamince. Prvním úkolem tedy je – vytvořit základy důvěry ve svět, v život, v sebe samé.

Téma vývojové psychologie dětí od narození do mladšího školního věku s aspektem na křesťanskou výchovu bylo předmětem přednášky PhDr. Ivany Bernardové, ředitelky Křesťanské psychologické poradny v Praze. Inspirovala se myšlenkami dr. Ericksona a dr. Říčana, ale vycházela i z vlastní zkušenosti matky čtyř dětí, babičky mnoha vnoučat a v neposlední řadě i ze zkušeností katechetky.