Rodina s dětmi

Známý psycholog Jeroným Klimeš ve své knížce věnované partnerským vztahům uvádí příklad ze života, který může jako lakmusový papírek ukázat na hloubku partnerského vztahu.

Velká většina nás rodičů přemýšlí hlavně v hranicích vzdělání. Požadujeme vyšší výkon, řídíme a kontrolujeme své děti, aby řádně vykonávaly školní povinnosti. Možná je to proto, že sami od sebe očekáváme neustálý výkon. Žijeme hlavně povinnostmi, nemáme čas na odpočinek a na radost. Zapomněli jsme si hrát.

Žijeme v kultuře, která přivádění dětí na svět odedávna spojuje se strachem. Současné ženy se s tím vypořádávají různě. Většina potřebuje slyšet, že mají jedinečnou šanci dojít k prameni života a projít tajemnou proměnou v ženu – matku.

Také vás zaskočila dětská touha po zvířátku, nejlépe po kočičce, a hned vás napadá: Na procházky s ní chodit nejde, člověk si s ní pořádně nemůže hrát a navíc – kočky jsou záludné, těžko se odhaduje, co si myslí... Zkusme se na dětské přání podívat z pohledu dětské psychologie.

Důležité postřehy týkající se rozvodu najdeme v knížce známé socioložky a publicistky Jiřiny Šiklové: Deník staré paní. Připomíná, že když už se dětem rozpadá ta nejužší rodina, je dobré, aby jim zůstala alespoň rodina širší a její vazby, láska prarodičů. Jenže i tyhle vztahy první vlna bolesti a nenávisti za zradu často smete.

My dospělí označujeme nepřijatelné a nevhodné projevy dětí nejčastěji jako „zlobení“. Nevhodné chování dětí ale může mít nejrůznější příčiny. Z vývojového hlediska příčiny zlobení výstižně definoval přemýšlivý synek jedné z autorek knížky Dost dobří rodiče.

Rodina je prvním místem, kde se člověku dostává bezpodmínečného přijetí, kde je milován bez ohledu na to, co dokázal nebo kým je. Novorozené dítě zažívá láskyplnou náruč rodičů, kteří se o ně starají, je ale také svědectvím rodičovského vztahu a rozhodnutí – „založíme rodinu, budeme mít děti, ty děti dobře vychováme“. Rodičovství ale není zadarmo.

Nedávno jsem sledoval jednoho svého kamaráda, jak krásně a přirozeně komunikoval se svými dětmi a nehledanými slovy jim ukazoval hodnotu přátelství. Zároveň bylo takřka hmatatelné, jak děti jeho věty nasávají. Když jsem se ho ptal na to, jak to dělá, řekl mi: „Ani nevím, přichází to nějak samo.“

Před pár lety vyšla kniha americké psycholožky Judith Rich Harrissové Rodiče za to nemůžou. Podle ní jsou dnes děti ovlivňovány více svými vrstevníky mimo domov – a je třeba, dát jim v tom zelenou. Zdá se, jakoby vliv rodičů byl čím dál menší, zdravý vývoj dětí jako by už nezávisel na otci a matce. Ale na genetickém kódu a sociálním kontextu. Jak se ale také říká „věž v Pise se naklání od základů“.

Mnohdy se stává, že manželé o svůj vzájemný vztah s příchodem dětí přestávají pečovat. Omlouvají to nedostatkem času a tím, že všechnu péči věnují svým dětem...

Prostřený stůl je místem, které důvěrně známe. Je to stůl, u kterého se scházíme, jíme a mluvíme spolu, třeba se i hádáme a boucháme do něj pěstí nebo rozléváme polévku. Nemělo by to být hlavně místo, kde se musím určitým způsobem chovat, ale místo, kam patřím, kde mám svou židli, svůj talíř, své prostírání a jistotu, že to místo je moje a vedle mě jsou lidé, kteří mě mají rádi takového, jaký jsem.

Mnoho rodičů se těžko smiřuje s tím, že kamarádi mají pro jejich děti vetší důležitost a cenu. Výčitky vytvářejí napjaté vztahy a dobře míněné rady pro výběr kamarádů se míjejí účinkem. Salesián Bruno Ferrero odpovídá na otázky: Proč jsou přátelé důležitější než rodina? Tráví všechen volný čas se svojí partou, mám se zneklidňovat? Proč se mnou nemluví?