Rodina s dětmi

Nad novými nepopsanými sešity děti sní o škole, v níž nebudou neúspěchy, špatné známky a tresty. Touží po tom, aby bílé stránky byly popsány krasopisně, bez škrtání a bez kaněk, aby se na nich objevily jen samé jedničky a aby červeným perem bylo napsáno jen „velmi dobré“.

Vyjadřovat svoje pocity a přání není úplně jednoduché. Užitečnou pomůckou, která může dobře posloužit nejen rodičům, ale i dětem, jsou rodinné šachy lásky. Hru při které nikdo neprohrává vymysleli manželé Irena a Petr Smékalovi, kteří již víc než deset let pracují s manželskými páry a při tom vychovávají svých pět dětí.

Prázdniny utekly jako voda a my opět nakupujeme školní přezůvky, sešity, obaly na učebnice a nejrůznější pomůcky podle seznamu, který naše děti dostaly ve škole, nebo jsme ho společně s pozdravem našli na internetových stránkách třídy našeho školáčka. Škola je důležitým obdobím života dětí a podle Bruna Ferrera ho v čas radostnější a užitečnější může proměnit jenom rodina.

Hádka je jednou z možností, jak řešit situaci, ve které se neshodneme. Když se dítě nenaučí ovládat a zvládat tento způsob komunikace od nás rodičů, je pravděpodobné, že ho to bude učit někdo jiný a je otázkou jak.

Ve chvíli, kdy jsme přijali první dítě, osmiletou Helenku, do pěstounské péče, stala se naše běžná česká rodina se dvěma dětmi rodinou pěstounskou. S přijetím holčičky se mnoho změnilo, mimo jiné jsme se díky tomu stali i rodinou hostitelskou. Helenka totiž měla v dětském domově kamarádku a my jsme nechtěli přátelství přerušit. Markéta byla jedinou Helenčinou spojkou do minulosti.

Je přirozené, že bychom svým dětem přáli život pokud možno bez těžkostí, bolesti a námahy. Musíme si však uvědomit, že člověk už od svého narození začíná trpět. Rodiče, kteří se snaží zajistit svým dětem „dokonalou“ existenci, je vlastně omezují v jejich možnostech. Proto je úkolem rodičů i výchova k bolesti.

Známý francouzský vychovatel Guy Gilbert se ve své nové knize zabývá rodinou, kterou považuje za poklad naší doby. V nepředvídatelném a někdy ohrožujícím světě se muži a ženy obracejí k rodinné buňce, která získala hodnotu útočiště a pečeť bezpečí.

Léto je již v plném proudu. Děti odjíždějí na tábory do lůna přírody a vy marně čekáte, že najdete ve schránce dopis psaný při noční hlídce. Možná vás potěší, že v tom čekání zdaleka nejste sami. Vhod přijde i povzbuzení, abychom dětem přesto psali co nejčastěji.

Dnešní děti většinou tráví v přírodě minimum času, některé se jí dokonce bojí a štítí. Chápání přírody jako nejstarší a nejintenzivnější vychovatelky lidstva z našeho života dávno zmizelo. Čas prázdnin je velkou příležitostí vzít děti do školy k výjimečné učitelce – přírodě.

Blíží se čas vysvědčení, který každoročně přináší radost i smutek do řady rodin. Dobré známky by ale neměly mít tak velkou důležitost a horší známky zase nejsou důvodem k panice a k odsouzení, jak ukazuje naše zamyšlení.

Osmiletá dcerka se nás zeptala: „Když je svátek matek, svátek dětí a svátek dušiček, tak proč není taky svátek tatínků? To jsme ještě nevěděli, že svátek otců existuje a v některých zemích se běžně slaví třetí neděli v červnu. Je poděkováním za otcovskou péči a lásku, za legraci, kterou děti s tátou prožívají.

Známý francouzský kněz Guy Gilbert po desetiletí doprovází páry ke svatbě. Ve své knížce o rodině mimo jiné posílá do světa svoje malé i velké rady. Jeho osobní zkušenost z vlastní rodiny je pokladem, ze kterého čerpá.