PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Podvojné účetnictví manželské lásce neprospívá

5.6.2017

Podvojné účetnictví manželské lásce neprospívá Svatbou potvrzené společenství života mezi manželi, kteří se vzájemně darují a přijímají, je významově velmi bohaté! Zahrnuje jistě sexualitu, ale také především společný život, to znamená jistou stabilitu a exkluzivitu života, která je manželství vlastní: beru si jedinou osobu a ne nikoho jiného. V tom se utváří opravdové společenství dvou, kde se všechno sdílí: je tady skutečný závazek a vzájemné darování jednoho druhému.

Toto společenství života se uskutečňuje darem jednoho dru­hému, aby se prožívalo manželství společně: je to veliký okruh vzájemných vztahů, které jsou důležité k ustanovení opravdového společenství, jež nemůže být zredukováno jen na manželské po­vinnosti! Vytvořit společenství života darem své osoby druhému znamená dát druhému celé své bytí, celek své osoby se všemi svými smysly, city, svou duší a svým tělem. Dávám dar sebe sama své man­želce: mé ANO zahrnuje všechny oblasti mého bytí.

Kdo dává víc?

Láska se často považuje za vzájemný a rovný dar. Určitý způsob „má dáti – dal“. Je to ale opravdu „láska“? Neznamená láska nejdří­ve vyjít ze sebe, překonat se, zapomenout na sebe, dát stranou své malé zvyky a dát druhého na první místo? Neznamená to vzdát se svých jistot a pustit se do objevování druhého a snažit se ho překva­pit různými malými pozornostmi, které zasáhnou jeho srdce?

Lásce dnes hrozí nenápadná a zhoubná léčka. Mluvíme hodně o rovnosti. Chceme rovnost. Ale chtít rovnost v lásce znamená chtít výměnu: já ti dávám a ty mi dáváš. Tato rovnostářská vzájemnost končí zadušením lásky, kdy se bez ustání počítá, kolik kdo druhému dal, aby upravil vlastní dávání ve vztahu k dávání druhého. Dochází tak k otázkám moci jednoho nad druhým, výměny dluhů a k účet­nictví, kde se všechno hodnotí: co jsem od tebe dostal, abych to dal nazpátek? U páru není nic horšího než vztah lásky „má dáti – dal“, který není opravdovou láskou!

Manželská láska nemůže být obchodní výměnou: „Já ti dám 1000 Kč, ty mi dáš 1000 Kč.“ Představte si účetnictví lásky: „Já ti dám pusu, když ty mi dáš pusu!“ Otázky financí nebo rozdělení úkolů se tak neliší od takového účetnictví lásky: kolik párů končí hádkami, protože jeden má pocit, že dává finančně víc nebo že toho dělá víc než druhý?

Protože se takové účetnictví upíná na „má dáti – dal“, dusí lásku, když každého nutí řídit se podle zařízení a rozhodnutí toho dru­hého. Sama vzájemnost se tak stává určitým způsobem otroctvím a maskovaným zadušením. Tento způsob účetní lásky, který vzniká proto, že se jeden dru­hému skutečně neodevzdal. Každý má svůj díl účtů a dává pozor, co udělá druhý, aby případně nemusel darovat také tolik. Takové páry jsou vskutku jen spolubydlící. Žijeme spolu, jistě. Sdílíme společ­ně věci, jistě. Máme spolu děti, jistě. Ale dáváme se skutečně jeden druhému?

Kdo miluje, ten nepočítá!

Láska není konfrontace jako zápas v boxu nebo v judu, kde se počítají body a rána se oplácí ranou (lásky nebo zraněním!). Lás­ka je především zdarma, nebo není vůbec. Chtít dobro druhého znamená také vstoupit především do této zdarma-danosti: „Já, XY, odevzdávám se tobě...“, protože jsi to ty a já se rozhodl tě milovat. Pravá láska prochází druhým, aby poznala jak ji rozšířit a zvětšit. Znamená to chtít jeho dobro ještě dříve, než uvážím, co tato láska přinese mně: tak se na sebe opravdu zapomíná. V lásce je tedy ur­čité pokorné podřízení druhému, které je základem každého daru.

Zde se dotýkáme kořene každého z našich možných zel: ne­chceme se „podřizovat“ druhému. Nechceme být na druhém závislí. Jeden velmi konkrétní příklad: je-li jeden z dvojice pozván k přátelům na návštěvu, je schopen zeptat se o dovolení svého partnera, nebo mu vnutí své rozhodnutí? Slovu „dovolení“ se určitě můžeme usmát. Ale umožňuje to přejít od postoje: „Organizuji si život sám, aniž bych s tebou počítal.“ k postoji: „Jestlipak ti nevadí, že půjdu ven? Nechtěla jsi dělat něco jiného?“ V takovém pokorném podříze­ní, kdy jsme „v moci lásky“, se druhý stává prvním, kdežto obvykle bývá odsunut na druhou kolej. V lásce bude zapotřebí neustále přecházet ke druhému, od­bočovat kvůli němu, myslet na něj dříve než na sebe a chovat se ve všem jako „ženatý muž“ nebo „vdaná žena“. Manželský závazek je skutečnou revolucí ve vlastním vztahu ke světu, k druhým, k práci, k zábavám, k přátelům. V tomto schématu opravdové lásky nemá místo rovnostářství, ono podvojné účetnictví lásky. Kdo miluje, ten nepočítá!

Manželská láska nespočívá v darování stejných věcí, například dávání dárků, posílání stejného počtu SMS nebo ve vyrovnaném dá­vání polibků a pohlazení... Záleží na štědrém dávání všeho, co jsem schopen dát: poskytnutý čas, vykonané služby, sdílení myšlenek, emocí a gest, investování do společných plánů, výchovy dětí, pro věřící je zvláště důležitá společná modlitba. Problém není v porov­návání toho, co se dává, ale ve vědomí, zda se tak činí se štědrostí. V lásce je vskutku radikální rovnost, a ta je stejná pro všechny: je to nárok dávat se. 

Další podněty k promýšlení pilířů manželského závazku najdete v novince nakladatelství Paulínky, www.paulinky.cz.

Cédric Burgun, Bénedicte Lucereau: Co kdybychom se vzali? Jak poznat, že jsme připraveni. 

Autoři: Burgun, Cédric, Lucereau, Bénédicte  |  Štítek: láska v manželství  
Sekce: Povzbuzení | Krize v manželství   |   Tisk   |   Poslat článek známému

Související články