PLODNOST LÁSKA VĚRNOST JEDNOTA ÚCTA

Manželská láska

25.7.2008

221. ... Díky lásce, která je zásadní skutečností definující manželství a rodinu, každá osoba, muž i žena, dochází uznání, přijetí a respektování vlastní důstojnosti.

Z lásky se rodí vztahy prožívané ve znamení nezištnosti, která u všech členů a u každého jednotlivě respektuje a podporuje osobní důstojnost jako jediné rozhodující měřítko hodnot. Z toho pramení srdečná příchylnost a setkání v rozhovoru, nesobecká ochota pomoci, velkorysá vůle sloužit druhým i hluboce pociťovaná vzájemnost. Existence rodin, které žijí v tomto duchu, jasně odhaluje nedostatky a rozpory společnosti, která se převážně, ne-li výlučně, orientuje na výkon a funkcionalitu. Rodina, která ve svém životě každodenně buduje uvnitř i navenek síť vzájemných meziosobních vztahů, naproti tomu představuje první a ničím nenahraditelnou školu společenskosti, příklad a pohnutku pro vztahy v širší komunitě ve znamení respektu, spravedlnosti, dialogu a lásky.

223. Lidská bytost je stvořena pro lásku a bez lásky nemůže žít. Jestliže se láska projevuje v naprostém sebedarování dvou osob v jejich vzájemném doplňování se, pak tato láska nemůže být omezena pouze na emoce a pocity, a tím méně na pouhé sexuální vyjádření. Ve společnosti, která směřuje k stále větší relativizaci a banalizaci zkušenosti lásky a sexuality, společnosti, která vynáší povrchní aspekty života, přičemž zamlžuje jeho základní hodnoty, se stává naléhavým jako nikdy předtím zvěstovat a dosvědčovat, že pravda manželské lásky a sexuality existuje tam, kde se uskutečňuje plné a naprosté sebedarování osob, charakterizované jednotou a věrností (GS 48 a KKC 1644-1651). Tato pravda, která je zdrojem radosti, naděje a života, zůstává pro člověka neproniknutelná a nedosažitelná, dokud zůstane uzavřen v relativismu a skepticismu.

224.Tváří v tvář teoriím, které pojímají pohlavní identitu pouze jako kulturní a společenský produkt interakce mezi komunitou a jednotlivcem, přičemž se neohlížejí na pohlavní totožnost osoby ani na pravý význam sexuality, církev nikdy nepřestane důrazně připomínat svou nauku: „Každý člověk, ať muž či žena, musí uznat a přijmout svou vlastní pohlavnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné doplňování je zaměřeno na dobro manželství a na rozvoj rodinného života. Harmonie dvojice i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi pohlavími prožívá vzájemné doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory.“ (KKC 2333) V tomto směru je nutno považovat za povinnost uvést pozitivní právo do souladu s přirozeným zákonem, podle něhož pohlavní identita je neopominutelná danost, neboť je to objektivní podmínka, na jejímž základě lze utvořit manželský pár.

225. Povaha manželské lásky vyžaduje stálost  manželského vztahu a jeho nerozlučitelnost. Nedostatek těchto charakteristik vylučuje vztah výlučné a naprosté lásky, jak je to vlastní manželskému svazku, což způsobuje velké utrpení dětem a má také škodlivé důsledky pro síť společenských vztahů.
Stálost a nerozlučitelnost manželského svazku nesmějí být závislé výhradně na záměru a odhodlání jednotlivých osob, jichž se tyto závazky týkají. Odpovědnost za ochranu a rozvoj rodiny, která je základní přirozenou institucí, kvůli její zásadní a ničím nenahraditelné úloze pro život, přísluší spíše celé společnosti. Nutnost přiznat manželství institucionální charakter, založený na veřejném - společensky a právně uznaném - úkonu, vyplývá ze základních požadavků sociální povahy.
Skutečnost, že do občanských právních systémů byla uvedena možnost rozvodu, vedla k rozšíření relativistického pojímání manželského svazku, což se projevilo jako „opravdová sociální rána“.  (KKC 2385) Manželské páry, které zachovávají a rozvíjejí stálost a nerozlučitelnost svého svazku, tímto způsobem „pokorně a odvážně naplňují sobě svěřený úkol, aby byli ve světě ‘znamením’ – malým, ale cenným znamením, které je mnohdy vystaveno zkoušce, a přece je stále znovu obnovováno – znamením neochvějné věrnosti, s jakou Bůh miluje v Ježíši Kristu všechny lidi a každého člověka." (FC 20)

226. Církev neponechává svému osudu ty, kdo po rozvodu vstoupili do nového svazku. Církev se za ně modlí, povzbuzuje je v duchovních obtížích, s nimiž se potýkají, a podporuje je ve víře a naději. Tyto osoby jsou pokřtěné a jako takové se proto mohou, ba musí účastnit církevního života. Jsou povzbuzovány k tomu, aby naslouchaly Božímu slovu, účastnily se slavení mše svaté, vytrvale se modlily, rozhodněji konaly díla lásky a podporovaly iniciativy celé komunity ve věci spravedlnosti a míru, vychovávaly své děti ve víře, pěstovaly ducha kajícnosti a konaly tomu odpovídající skutky, aby si tak den po dni vyprošovaly Boží milost.
Usmíření ve svátosti pokání, které by otvíralo cestu k přijetí eucharistie, může být uděleno pouze těm, kteří jsou v kajícnosti upřímně odhodláni k vedení takového způsobu života, jenž nebude v rozporu s nerozlučitelností manželského svazku. (Povinný respekt vůči svátosti manželství, vůči samotným manželům a jejich rodinným příslušníkům i vůči komunitě věřících žádnému pastýři nedovoluje, aby z jakýchkoliv důvodů nebo pastoračních ohledů konal ceremonie jakékoli povahy pro znovu oddané, srov. FC 20)
Když církev jedná tímto způsobem, vyznává tím svou věrnost Kristu a jeho pravdě. Zároveň ale ve svém jednání projevuje mateřské srdce vůči těmto svým synům a dcerám, především pak vůči těm, kdo byli bez vlastní viny opuštěni svým zákonným manželem. V pevné důvěře církev věří, že také ti, kdo se vzdálili od přikázání Páně a kdo v takovém stavu doposud žijí, budou moci od Boha obdržet milost obrácení a spásy, když vytrvají v modlitbě, kajícnosti a v lásce.


Kompendium sociální nauky církve. Kostelní Vydří, 2008. Zveřejněno s laskavým svolením Karmelitánského nakladatelství.

Štítky: dokumenty - církevní, Kompendium sociální nauky církve, láska, manželství, rodina, slib  
Sekce: Kompendium sociální .. | Láska   |   Tisk   |   Poslat článek známému